Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Mše svatá – Bohoslužba oběti

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní | 2. dubna 2017

Bůh stvořil člověka, aby byl šťastný, možná i proto je člověk nazýván homo festivus – člověk slavící. Při domácí oslavě je důležitý stůl, u kterého se setkáváme. Chystáme na něj ubrus, prostírání, květiny, pokrmy, nápoje, aby se všem líbil a dobře se u něho cítili. Stůl je středem setkání, a to nejen v našich domovech, ale i v domě Božím.

Církev se setkává po vzoru Ježíšovy velikonoční hostiny u stolu, který je v pomyslném středu společenství. Hoří na něm svíce – symbol života, popřípadě je ozdoben živými květinami (nikdy ne umělými). Není však stůl jako stůl. Oltář je večeřadlem, kde si připomínáme Ježíšovo ustanovení eucharistie, Golgotou, kde se zpřítomňuje Ježíšova oběť i místem zmrtvýchvstání, kde se setkáváme s Ježíšem, který má proměněné tělo. Jde o jedno z neposvátnějších míst v kostele, a proto k němu přistupujeme s úctou a nikdy ho nepoužíváme k jiným účelům.

Má-li oslava dopadnout dobře, musíme připravit místo slavení a s ním i své srdce. Přípravné obřady má doprovázet vnitřní modlitba.

Kdo vidí prvně přinášení darů, ptá se: „Co se to přináší? Jen konvičky s vínem a vodou a hostie? Ne. Darů je mnohem více. První je dokonce nezbytný. „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ Prvním darem je usmíření, to je Ježíšova podmínka, aby mohl přijmout i nás. Z lidských nedorozumění je jen jedna cesta: dát odpuštění a přijmout odpuštění. Je třeba odpustit hříchy, protože i my potřebujeme odpuštění. Třikrát je nám to ve mši svaté opakováno – na začátku při kajícím úkonu, nyní, když přinášíme dary, a v neposlední řadě při pozdravení pokoje. To není záležitost sympatie, ale toho, že chci. Dalším darem má být čistota srdce. „Smyj ze mě Bože mou nepravost a očisť mě od hříchů.“ Takto se modlí kněz, když si vodou symbolicky umývá ruce. Třetí dar je dar hmotný. Ano, sbírka je také liturgický úkon, často se nejedná jen o peníze pro farnost, ale i dar pro ty, kteří naši pomoc potřebují. Konečně posledním darem je dar sebe sama. Vedle misky s hostiemi a kalicha s vínem máme být i my sami, naše srdce, náš život. Kněz se modlí tichou modlitbu: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal. Ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.“ Tím je řečeno vše. Položme tedy v tu chvíli na oltář i své radosti, starosti a bolesti, své touhy a plány, nabídněme mu sami sebe s odhodláním být užiteční tam, kde nás Bůh bude potřebovat.

Celou přípravu završuje modlitba nad dary, v níž si vyprošujeme, aby Bůh to všechno lidské přijal a proměnil. Společným jmenovatelem je tedy odevzdanost. Dávám se Bohu i se vším tím, co mám od něho, s plody země a lidské práce.

Ve mši svaté nejsme jen diváci posvátné bohoslužby (jak tomu bylo kdysi), ale jsme pozváni, abychom ji spoluvytvářeli. Všechny naše odpovědi, náš zpěv, naše gesta, která děláme, mají být pravdivá a upřímná.

Nyní duchovně směřujeme na samotný vrchol celé pouti. Vrchol, který nese název eucharistie – díkůvzdání. Tuto část začínáme prefací. Preface je velkolepý děkovný chvalozpěv. A zde se od nás očekává uvědomělý souhlas. „Pán je s vámi. Tedy vzhůru srdce!“ Kde je naše srdce? Chceme mít v této chvíli skutečně své srdce u Pána? Nebo je zaměstnané starostmi někde na zemi – u přípravy oběda, v práci, u fotbalu, u povinností… Všechny starosti i radosti jsme před chvílí položili na oltář. Mějme nyní nerozdělené srdce jen pro Boha. Mysleme jen na Něho. Celý tento chvalozpěv završme zpěvem Svatý, k němuž přidáváme zpěv z Květné neděle: Požehnaný, jenž přichází…

Pak nás bohoslužba přenese přímo do večeřadla. Slavení pokračuje jednou z eucharistických modliteb, jejichž středem je proměňování. Zde jsou důležitá slova vzývání Ducha Svatého: „proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary…“ Od této chvíle se začíná proměňovat, v této chvíli poklekáme a klečíme až do konce eucharistické modlitby (v jiných zemích se stojí). Jaký je význam klečení? Poklekáme jen ve chvíli, kdy mezi nás přichází Bůh. Jen jemu se klaníme. Teď se věčnost protíná s naší přítomností. Teď vrcholí audience. Já smm být tváří v tvář Nejvyššímu Králi. Slyšíme slova kněze, který je říká v Ježíšově jménu slova vyslovená při poslední večeři: „Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ A vidíme pozvednutou hostii, jako byl vyzvednut na kříži Ježíš. Pak slyšíme, že po večeři Ježíš vzal kalich a řekl: „Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“ A my jsme přesně u toho Ježíše, který právě pozvedá kalich, upřeme na něho svůj pohled, to není vzpomínka, to je přítomnost. Modlitba, která následuje po proměnění vypočítává to, za co Kristus tuto oběť vykonal. Ihned po proměnění vyslovujeme tajemství víry. Oč prosíme? V čem spočívá ono tajemství? Prosíme vlastně o konec světa. Kdyby nás Bůh vzal za slovo, jsme na to připraveni? Jsme skutečně plni očekávání jeho příchodu? Odpovězme s apoštolem Petrem: „Pane, ke komu bychom šli. Ty máš slova věčného života.“

Když skončí eucharistická modlitba, začíná část nazvaná přijímání. Vlastní svaté přijímání ale předcházejí dva důležité kroky. Modlitba Páně – slova samotného Ježíše se mají stát součástí naší osobnosti. Ve svých modlitbách prosíme za různé potřeby, ne každá lidská touha je správná, ne každá prosba může být Bohem vyslyšena. Tato modlitba nás však může fascinovat svou dokonalostí, že totiž každé její slovo je v souladu s Boží vůlí. Druhý krok je akt smíření a odpuštění – pozdravení pokoje, zde je nám již potřetí připomínána nutnost usmířit se. Máme se ujistit, že jsme skutečně všem odpustili, že v Kristu jsme opravdu bratři a sestry.

Jak správně chápat svaté přijímání? Vzpomeňme na poslední večeři. Pán Ježíš jako by prosil: „Dovolte mi, abych žil ve vás. To konejte na mou památku.“ A naplněním této jeho touhy je právě eucharistický chléb. Můžeme říci, že jde o geniální vynález jeho lásky. Jsme stvořeni pro něho, jen on sám nás může naplnit. A svaté přijímání je jedním z vrcholných způsobů, jak toho dosáhnout.

Zde se tedy setkává touha našeho Pána, který touží po nás, a touha učedníka, který touží po svém Pánu. Toužit po tomto setkání je jakási podmínka svatého přijímání. Často ale sami sebe přistihneme, že nám tato touha chybí, že je v nás tato hluboká potřeba duše z nějakých příčin potlačena. Pak nastává situace, že jsme pozváni na hostinu, ale my nabídku hostitele odmítneme. Stojíme v horku dne u pramene vody, máme žízeň, ale nenapijeme se. Jako bychom říkali: „Nepotřebujeme to, co nám nabízíš.“ Mnohdy je příčinou náš hřích. Ano, je pravda, že hřích je překážkou, ale hřích těžký, smrtelný. Naše každodenní hříchy nám Bůh odpouští pro naši lítost a tu jsme vzbudili nebo měli vzbudit již na začátku mše svaté. Svaté přijímání není pro lidi dokonalé a svaté, ale pro slabé, aby se svatými stali. Ale ani těžký hřích nemusí být překážkou, pokud najdeme cestu do zpovědnice a obnovíme naše přátelství s Bohem. Pán Ježíš neřekl: „Postavte se a dívejte se,“ ale: „Vezměte a jezte.“ Na těch slovech není nic nesrozumitelného.

Po vzývání „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa…,“ při kterém můžeme probudit svou touhu po něm, již přistupujeme k svatému přijímání. Na výzvu kněze: „Tělo Kristovo“ odpovídáme opět: „Amen.“ „Tak věřím, je to skutečně Tělo Kristovo.“ Přijímáme eucharistii a vstupujeme do nejosobnějšího rozhovoru s Ježíšem. Jde o chvíli ticha, kdy není nic důležitějšího než můj Pán, Stvořitel vesmíru, který mne nazval svým přítelem. Prožívejme vždy tento vzácný okamžik.

542 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *