Naděje

Naděje je důležitá, protože z ní pramení útěcha. Cílem naděje je vždy dobrý konec. To, co přijde, je lepší než to, co bylo či je teď. Naděje, to je těšení se na vyřešení trápení a problémů. Nemocný se utěšuje nadějí na uzdravení, poutník nadějí na šťastný návrat, hříšník nadějí na smíření a odpuštění.

Nacházíme různé naděje, které se od sebe liší cílem, ke kterému se upínají. A proto je dobré říci, že dnes máme rozjímat o naději křesťanské. O radostné naději, jejímž cílem je Kristus, který s Otcem vládne v nebi, a o které se zmiňuje i dnešní druhé čtení:

„Bratři! Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději…“ (2 Sol 2,16).

Symbolem křesťanské naděje je kotva. Když se řekne kotva, většině z nás se vybaví kotva lodní. Ta bývá i na křesťanských obrazech. Ale pro vystižení křesťanské naděje by se možná více hodila kotva, která se používala při zdolávání stromů, hradeb či skal. Ta byla vržena vzhůru a když se zaklesla, tak bylo možné po laně k ní přivázaném vyšplhat a dostat se na vrchol. Křesťanská naděje je spojená s vrcholem našeho života – s nebem a věčným životem. Kotva zaklesnutá na vrcholu, díky které můžeme stoupat vzhůru, – to je mysl, která rozjímá o Boží velikosti, kráse a lásce, kterou nám Kristus odhalil. Kde je tvá mysl, tam je tvé srdce, tam směřují tvé kroky a tvůj osud. Je důležité (denně) myslet na Boha, na Ježíše, na nebe. To je základ křesťanské naděje, která nám pomáhá růst ve víře a dosáhnou věčného cíle.

Když se děje nějaké veliké zlo, kterému se nedá bránit, snaží se rodiče své děti uklidnit a říkají jim: „Zavři oči a mysli na něco hezkého.“ Podobně je to s námi. Když se děje zlo, které je nad tvé síly, mysli na Boha, laskavého Otce, na Krista, vítěze na zlem a smrtí a mysli na nebe. Hoď k nebi kotvu naděje, která ti dá útěchu a vytáhne tě z nebezpečí, aniž by tvá duše utrpěla pád do hříchu. Hezky to dělal P. Erich Pepřík. Když se nakupily problémy, nenadával, nezoufal, ale říkal: „Víš, svět je složitý, ale nebe je jednoduché.“ Myslel na Boha a to mu dávalo pokoj a sílu zvládnout vše bez hněvu a hříchu.

Jako nemocného povzbudí nadějí přicházející lékař, jako hříšníka přítomný zpovědník, tak křesťana povzbudí Kristus. Ve svém slově, ve svátostech, ale i v druhém člověku, který prožívá období útěchy a je naplněn Duchem svatým. To je pro život církve nesmírně důležité. Pokud prožíváme něco hezkého s Bohem, máme o tom podávat svědectví, protože tak kolem sebe šíříme Kristovu naději. Všichni potřebujeme povzbuzení. Jednou já povzbudím tebe, podruhé ty mě. Kde je osobní život s Bohem, tam je možné svědectví a kde je svědectví, tam je také přítomná a tam roste křesťanská naděje.

Schází ti naděje? Máš strach, že to s tebou špatně skončí? To znamená, že ti schází Kristus. Mnoho lidí žije bez naděje, protože mají falešné představy o Bohu, o Kristu, o nebi. Nemají nikoho, kdo by je uvedl do Kristova radostného poselství. Tito lidé čekají na nás. Na křesťany plné naděje, kteří zakotvili svou mysl v nebi, a směřují k němu i svým životem.

Zní to hezky, že? Ale víme, že život není snadnější, když víme jak na něj. I tak nás kolikrát stojí všechny naše síly. A zde je třeba říci, že naděje bývá někdy vykoupena utrpením. Utrpením, které nás ale přivede k hlubokému a živému vztahu s Bohem.

Naše křesťanská naděje přináší útěchu, ale někdy se rodí z bolesti a kříže. Je lékem na beznaději tohoto světa. Je to kotva pevně uchycená v nebi, připomíná veliké Boží skutky, které se udály, a také to, co se bude dít. Vždyť křesťan má vždy to nejlepší před sebou.