Následuj mě

Text k zamyšlení u příležitosti 12. neděle v mezidobí (Lk 9,18-24) | 23. června 2019

Dnešní úvahu můžeme začít anekdotou: Bůh se prochází po nebi, kroutí hlavou a něco si povídá pod vousy. Potká ho svatý Petr a ptá se: „Co se děje, můj Pane?“ Bůh se podívá na Petra a praví: „Představ si, že emancipace na zemi dosáhla vrcholu.“ „Jak to myslíš?“ ptá se Petr. „No, lidé mě začínají považovat za ženu,“ odpoví mu Bůh. „Z čeho tak usuzuješ?“ ptá se opět Petr. „Z toho, jak lidé poslouchají má přikázání.“ „A jak tě poslouchají?“ „No tak, jak poslouchá muž ženu po dlouholetém manželství. Všechno, co jim povím, jim jde jedním uchem tam a druhým ven.“

Za koho lidé pokládají Boha Otce, Syna a Ducha Svatého? Nevěřící za nějakou báji či výmysl. Hledající za tajemství. Zoufající za poslední možnou pomoc.

Důležité však je, za koho pokládáme Boha my? Většina věřících ví, za koho by Boha pokládat měli. Za milujícího Otce, který to s námi myslí dobře, a proto bychom měli na jeho lásku odpovědět svou láskou, měli bychom ho milovat. Za nekonečnou moudrost, které bychom měli naslouchat, a podle rad, které nám dává, s radostí jednat. Ale v praktickém životě tomu tak není. Bůh nám něco říká a my jeho slovo necháváme bez povšimnutí. Naše srdce nehoří pro budování Božího království. Boží zákony jsme začali vnímat jen jako nějaká doporučení. Jenže náš postoj přináší i důsledky. Není to Bůh, který by trestal, ale jsme to my sami, kdo pod sebou podřezáváme větev. A pak platíme za své postoje zničenými vztahy, rozloženou rodinou, zničeným životním prostředím… A to jsou jen důsledky viditelné, pozemské. K nim se pak přidají i důsledky pro naši věčnost.

Na druhou stranu víme, že dodržování všech Božích zákonů může být nadlidský úkol. Proto nám Bůh říká, že bez plnohodnotného vztahu s ním to nejde. Jen láskyplný vztah s Bohem nám dá dostatek síly, abychom život prožili dobře. Co tedy udělat pro to, abychom měli s Bohem vztah? Slyšíme dnes Ježíše, který říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.“ To je jeho rada. Každý den se zapřít a věrně ho následovat. V modlitbě, práci, konání dobra. Použijme velmi jednoduchý obraz. Mnozí se učí hrát na hudební nástroj. Abychom mohli být dobrými muzikanty, je třeba nejednou překonat lenost, nechuť… být vytrvalý, i když se nám nechce, i když je to náročné. Ale jednou nám naše hra přinese radost a zadostiučinění. Podobné to je i v našem duchovním životě. Ze začátku je to těžké, ale časem se to mění. Každý, kdo se rozhodne třeba pro pravidelnou modlitbu ráno, v poledne a večer, má zpočátku problémy. Ale po nějaké době si zvykne a už mu to těžké nepřipadne. Naopak. Když se nepomodlí, tak mu to chybí. Modlitba mu pak dodává radost a pokoj do celého dne. A tak je to se vším, co po nás Bůh žádá. Zpočátku je to náročné, je to kříž, ale časem se to stane radostí. A tato radost upevňuje a prohlubuje vztah lásky. Vztah, který byl možná na počátku spojen se sebezáporem a překonáváním lenosti.

Kéž nám dnešní evangelium dodá odvahu a sílu k věrnému následování Božího Mesiáše. K životu, který nemusí být vždy lehký, ale má být naplno prožitým a krásným.