Nejsvětější Trojice (první svaté přijímání)

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Nejsvětější Trojice | 19. června 2011

Když Svatý otec Benedikt XVI. navštívil před nedávnem Chorvatsko, promluvil zvláště ke křesťanským rodinám: „Drahé rodiny, buďte odvážné! Neustupujte před sekularizovanou mentalitou!“ Dnešním problémem není ateismus. Sami vidíme, že lidé v Boha nevěřící, dokážou pak věřit úplně všemu. Dnešním problémem je sekularizace našeho života. To, že Boží záležitosti klademe až za všechny své světské záležitosti. Bůh se tak pomalu a nenápadně vytrácí z našeho rodinného života. Nemáme slepě přejímat mentalitu veřejného mínění, ale být naopak solí (ukazatelem směru) pro tento svět.

Dnes slavíme slavnost Nejsvětější Trojice. Možná trochu pokulhávajícím, ale v mnohém výmluvným, by mohlo být přirovnání Nejsvětější Trojice právě k rodině. Tam z lásky mezi mužem a ženou vzniká další osoba – dítě, které když vezmete do náruče, tak vám svého otce i matku připomíná. A tak působí i Duch svatý na nás – připomíná a zpřítomňuje nám Otce a Syna v našem životě. Jak jsme již před týdnem říkali – Duch svatý je láska, která z Otce a Syna vychází.

Přirovnání Boha k lidské rodině je lákavé, ale musíme říci, že se ve svém lidství od Boha mnohem více lišíme, než se mu podobáme. Na rozdíl od nás lidí a od našich rodin je totiž v Trojici Boží hluboká jednota. A my jsme voláni, abychom do ní také dorůstali.

O jiné přirovnání se v dějinách pokusil svatý Patrik. Položili mu otázku: „Jak je možné, že Otec, Syn a Duch svatý, je jediný Bůh a ne tři bohové?“ On vzal do ruky trojlístek a zeptal se: „Je to jedna rostlina, nebo tři?“ „Je to jedna rostlina ale má tři lístky,“ zazněla odpověď. „A stejně je to i s Nejsvětější Trojicí – je to jeden Bůh a má tři osoby.“

Mnoho toho o Bohu máme a můžeme pochopit – k tomu nám Bůh dává síly. Ale mnoho pochopíme až na věčnosti, nyní je to skryto jako tajemství. Bůh nás nepředstavitelně přesahuje.

V jednom klášteře se mnichům nedařilo, byli pořád nespokojení, a tak se modlili o Boží požehnání. Když se situace nelepšila, hledali viníka. A tu si všimli, že jeden bratr místo soustředěné modlitby pozoruje, jak se ve slunečním svitu vznáší prach. I stěžovali si u opata, že marní čas a kazí snahu ostatních bratří. Opat k němu přišel a zeptal se: „Řekni mi, co děláš užitečného?“ „Hraji si na Boha,“ zazněla odpověď. Jiný by se rozzlobil, ale opat byl nejen starý, ale také svatý, a tak se zeptal podruhé: „Řekni mi, co tím myslíš?“ „Představuji si, že jsem Bůh a že ten prach, který se tu vznáší, je naše sluneční soustava a někde na těch maličkých tečkách jsou nějací lidé, kteří si myslí, že jsou důležití. Trvají na tom, že bych jim měl pomáhat a plnit jejich přání… A říkám si: Neměli by se ti nicotní tvorové spíše zajímat o mě, než vyžadovat, abych se já zajímal o ně?“ A tu se zeptal opat potřetí: „Řekni mi, myslíš, že bys této hře mohl naučit i ostatní bratry?“

Máme zde toto poučení: Ve srovnání s Bohem není žádný lidský problém veliký. A proto je dobré nad Boží velikostí občas přemýšlet, aby nás naše starosti neutrápily. S úctou přistupujme k Bohu, který nás přesahuje, ale přesto se nám dává poznat.

S touto úctou jste, milí rodiče, přijali i život svých dětí. Jednou předstoupíte před Boží tvář a on se bude ptát: „Co jsi vložil do tohoto dětského srdce?“ Je dobré rozvíjet všechny schopnosti a talenty, ale žít v církvi není žádný kroužek či zájmová činnost. Je to poznávání Boha, který nás stvořil pro sebe a chce s námi být v kontaktu. Hledejme tedy, jak své dítě do života církve zapojit, jak ve své rodině žít zmíněnou jednotu – podobnost s Bohem. Vždy hledejme nejprve Boží království… a vše k životu potřebné nám bude přidáno.