Nenechám vás sirotky

Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle velikonoční (Jan 14,15-21) | 17. května 2020

Pomalu se uvolňují krizová opatření a děti se mohou připravovat na návrat do školy. Tak snad nebude vadit, že to dnešní zamyšlení začneme ve škole. Ptala se paní učitelka dětí: „Co nás spojuje s našimi rodiči?“ Děti odpovídaly různě: „Máme jejich příjmení. Bydlíme ve stejném domě. Jsme jim podobní. Chováme se jako oni.“ To jsou asi ty nejdůležitější věci, které nás pojí s rodiči.

Dnešní evangelium nám připomíná, že máme nejen rodiče pozemské, ale také Otce v nebi. A Ježíš nás počítá mezi své bratry. Od křtu neseme jeho jméno. Jsme křesťané (Kristovci). Patříme do domu církve. Jsme občané Božího království. A to je povzbudivé. Ale vyplývá z toho také důležitý závazek: Máme milovat Krista a zachovávat jeho přikázání. Máme žít jako on. To je věc, která se nám ne vždy daří. Je dobré si připomenout, že je třeba jít právě tímto směrem: milovat Krista a zachovávat jeho přikázání. Tedy láskou ke Kristu dojít k radostnému naplňování jeho přikázání. Pokud zjistíme, že je pro nás víra břemenem, a přikázání jen starostí, jdeme patrně špatným směrem nebo velkou oklikou.

Tady bych si dovolil ještě jednou vrátit ke školní budově. Jedna maminka tam přišla vyzvednout svého poněkud živějšího chlapce. Když se s ním přivítala, objevil se rozzlobený školník a přísně se zeptal: „To je vaše dítě?“ Když žena viděla, jak se školník tváří, pohotově odpověděla: „Ne, to je od sousedů, my ho jen občas hlídáme.“ Jak školník odešel, chlapec se zeptal: „Maminko, ty se ke mně neznáš?“ „No, někdy raději ne.“

I my jsme sem tam jako ten chlapec z příběhu. Nežijeme, jak bychom měli, a pro naše hříchy pak trpí i ostatní z naší rodiny. Kdyby byl Bůh jako my lidé, tak by se k nám možná raději neznal. Ale naštěstí se Bůh nechová jako lidé, ale jako milující otec. Má s námi nezměrnou trpělivost. To nás však nesmí vést k tomu, že budeme jeho dobrotu zneužívat. Ba právě naopak. Poznání, jak jsme milováni, nás má vést k tomu, že budeme ze všech sil milovat Krista a otevírat svůj život působení Ducha Svatého. Milovat znamená v Ježíšových očích následovat. Milovat také znamená zříkat se zla a konat dobro z lásky k tomu, kterého milujeme. I to může být někdy obtížné. Ale pokud se do všeho jen nutíme a víra pro nás souborem povinností, směr naší snahy není dobrý. Ale i z takového poznání se můžeme radovat. Protože jen tehdy, když si to přiznáme, můžeme něco ve svém životě změnit.

V evangeliu nám Ježíš říká: „Nenechám vás sirotky.“ Nikdy nás neopustí, bude nám vždy nablízku, pokud se my neotočíme zády. Svým Svatým Duchem bude rozněcovat lásku, která nám dá sílu Ježíše následovat a s užitkem zachovávat jeho přikázání. Dovolme mu to, prosme o to.

A nakonec, radujme se z toho, že patříme do rodiny Božích dětí, a žijme tak, abychom dělali radost nebeskému Otci a čest jménu jeho Syna, Ježíše Krista.