Nepřišel soudit, ale zachránit

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle postní | 15. března 2015

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

Jak tomu rozumět? To máme mlčet, když se děje něco zlého?

Je takové pořekadlo: „Vylil vaničku i s dítětem.“ Tzn. udělal něco na první pohled dobrého, ale někomu tím ublížil. I my denně posuzujeme, rozhodujeme, hledáme a zvažujeme, co je dobré a co zlé, co je správné a co špatné, co chválit a co kritizovat, na co je potřeba upozornit a řešit. Každý den musíme soudit, aby se oddělilo dobro od zla a správná cesta od cesty záhuby. Musíme pojmenovat problémy a hledat řešení, a to se neobejde bez konfliktů. Ale… musíme dávat pozor, abychom „s vaničkou nevylili i dítě“. Abychom s problémem, nespravedlností, hříchem, slabostí, neodsoudili i člověka. Prakticky to znamená naučit se oddělovat problém od osoby. Neříkat on je lhář, ale on se dopustil lži. A bojovat ne s člověkem, ale s pokleskem. Nikdo není jenom lhář… má i své dobré stránky. Dát ale někomu „nálepku“, znamená: dobro v něm potřít a odsoudit k postupnému zániku. Každý máme své světlé chvilky i chvilky zatmění. Proto je potřeba být při řešení problémů nanejvýš opatrní. Vnímat celého člověka. Odsoudit hřích, a milovat hříšníka.

Mniši si pomáhali tím, že slabosti spojovali s duchy a démony, a proti těm pak bojovali. Duch lenosti, obžerství, smyslnosti, lži, závisti… A když se někde takový duch objevil, vyhlásili mu boj. Nebojovali proti spolubratrovi, ale snažili se mu pomoci v boji proti démonovi. Odsuzovali zlo, a zachraňovali člověka pro nebe. Snažili se jeho stav správně posoudit, ne odsoudit. I my dnes máme odstranit ze svého nitra touhu někoho posoudit či odsoudit, ale mít za všech okolností touhu druhého spasit.

Dnes nemáme čas věnovat se člověku. Proto zjednodušeně odsuzujeme. Je jednodušší (a rychlejší) odsoudit, než pochopit a pomoci. Nemáme čas na cizí, někdy jsou nám lhostejní. Ale někdy není čas ani pro vlastní děti. Dítě například donese pětku a doma se dozví, jaký je hlupák. Přeskočila se etapa, kdy máme odhalit důvody. Můžeme tak nesmírně ublížit. Je třeba se ptát, čemu nerozumí, proč tomu nerozumí, zda jsem mu vysvětlil, co bylo v mých silách. To ale vyžaduje čas a námahu. A takto to chodí i v dalších oblastech.

Když se v modlitbě naučíme odkrývat své nitro, když se naučíme vypovědět své radosti i starosti, máme naději, že budeme umět naslouchat a rozumět i druhým.

Přijde člověk k poslednímu soudu. Tu se otevře kniha jeho života a zazní všechny hříchy: lhal, kradl, nadával… Člověk jen sklopil hlavu a smutně očekával rozsudek. Tu se Ježíš ujal slova a povídá: „Vím, že jsi lhal ze strachu, kradl z bídy, nadával z velikého zoufalství a všechny tyto hříchy ti odpouštím.“ „Ty mi odpouštíš všechny hříchy?“ zaradoval se člověk. „Ano, odpouštím. Ale jedno mě mrzí, že jsi za mnou nepřišel, abych ti v životě pomohl.“ „Bál jsem se, že mě budeš pro mé hříchy přísně soudit.“ „Vidíš a já tě chtěl už dávno z tvého neštěstí zachránit a spasit.“