Neseni přátelstvím

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní | 6. dubna 2014

Ve Washingtonu se nachází muzeum původních obyvatel. A do tohoto muzea zamířila školní třída. Jeden malý chlapec si obdivně prohlížel obrazy indiánů s čelenkami, které jim sahaly z hlavy až po paty. Nakonec se zeptal: „Proč ti lidé mají křídla?“ Spolužáci se mu začali smát: „Ty jsi hloupý, to nejsou křídla, ale čelenky!“ Slyšel to starý hlídač. Bylo mu chlapce líto, a tak k němu přišel a začal mu vyprávět: „Indiáni měli jeden krásný zvyk, který velel: Když s někým vykonáš něco dobrého, na důkaz přátelství spolu pojezte a na památku si vyměňte pírko. Tato pírka se svazovala a tak vznikaly čelenky. Taková čelenka byl krásný symbol, který říkal: Podívej se kolik mám přátel a kolik dobra jsme společně vykonali. Nejmocnější náčelníci měli ty největší čelenky a hlásali tím: Moc člověka je v jeho přátelích, se kterými koná ve světě dobro. Indiáni věřili: Čím víc přátel, čím víc dobra, tím delší čelenka, tím jistější cesta do nebe. Takže mezi námi, chlapče, měl jsi pravdu. Ty čelenky jsou skutečně jako křídla, na kterých odlétaly jejich duše do nebe.“

Někteří lidé věří, podobně jako indiáni z příběhu, že nebe je potřeba si zasloužit. Mít mnoho dobrých skutků, mít „dlouhou čelenku“, jinak je nebe nedostupné. A často pro svá dobrá díla nemají čas na Boha a na Ježíše. Omlouvají to a říkají: „Však on to pochopí, vždyť sám říkal: Co jste udělali pro toho nejposlednějšího, pro mne jste udělali.“ Ano, je to pravdivá věta, ale je to až druhý krok. Prvním krokem je mé přátelství s Ježíšem. Jen díky tomuto přátelství mohu tvořit dobré vztahy s druhými lidmi, jen díky tomuto přátelství mají mé skutky hodnotu. Ježíšova láska je tím nejcennějším, je to láska Boha, který za nás zaplatil na kříži tu největší cenu. Kdo z přátel položí za mne život? Ježíš to udělal pro každého z nás, ať se nám daří nebo propadáme hříchu. Miluje nás stále. Toto je základní kámen lidského života.

I v evangeliu vidíme, že Ježíš je garantem mého života. Chce, aby jeho přátelé měli jistotu, že je vysvobodí ze smrti. Proto to nechává dojít až tak daleko, aby všem ukázal, že náš život je v jeho rukách. Úryvek končí větou: „Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.“ Proč ne všichni? Tak tomu bylo a je i dnes. Ne každý, kdo se nazývá věřící, učiní Ježíše svým přítelem. Je stále mnoho těch, kdo na cestě do nebe spoléhají na své dobro, své zásluhy, než na důvěrné přátelství s Ježíšem.

Za necelých čtrnáct dní budeme o velikonoční vigilii vyznávat svou víru – obnovovat svůj křest. Kéž to nejsou jen slova povinnosti, ale slova podepřená upřímným přátelstvím. Vždyť to je klíč k Božímu království. Naše křídla nejsou tvořena zásluhami, ale láskou. A křesťanství nemá být dřina, co nás přivede do hrobu, ale každodenní prožívání radosti, že znám svého nejlepšího přítele.