Nesesmilníš

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle v mezidobí (1Kor 6,13-15.17-20) | 14. ledna 2018

V jedné staré anekdotě se vypráví, že když Mojžíš sestoupil ze Sinaje, předstoupil před národ a pravil: „Mám pro vás dvě zprávy. První je dobrá. Bůh nám dával padesát přikázání, ale podařilo se mi to usmlouvat na deset. Druhá zpráva už tak dobrá není. Nesesmilníš tam zůstalo.“

A dnešní druhé čtení nám připomíná, že pořád platí. Pavel napsal svůj list jako reakci na život lidí antického světa, kde byla běžná prostituce a homosexualita. Svatý Pavel se staví proti zvyklostem doby a vysvětluje, že křesťané jsou povoláni k tomu, aby žili jinak. Píše: „Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo… Oslavujte proto Boha svým tělem.“

Co to všechno znamená? Když probíráme toto přikázání s dětmi, tak jim slovo „smilstvo“ nic neříká. Proto si vysvětlujeme, že se dá do dnešní řeči také přeložit jako sprostota. Člověk tu není proto, aby se choval sprostě, ale aby svým životem oslavoval Boha. Aby konal dobro a choval se hezky k sobě i k druhým lidem.

Také s dětmi přemýšlíme, jaký by měl být člověk, se kterým by chtěly v životě žít. Chtěly by nějakého sprostého člověka, nebo raději slušného? Odpověď je jasná. A pak se ptáme dál: Myslíte, že dívka bude chtít nějakého chlapce, nebo chlapec dívku, kteří se zabývají sprostými věcmi, sprostě mluví a jednají? Samozřejmě, že ne. Chtějí někoho, na koho se budou moci spolehnout, komu budou věřit, kdo jim bude věrný. A tím naše povídání vrcholí. Říkáme si, že už teď máme být věrní tomu, koho si jednou zamilujeme a budeme s ním chtít žít. Že už teď se máme snažit, aby si nás náš životní partner mohl vážit.

Ale to není snadné. Žijeme ve světě, který se tomu antickému v mnohém podobá. Ba je ještě nebezpečnější. Už malé děti se snadno mohou setkat se sprostými obrázky, řečmi, filmy. Mohou narazit na nebezpečné osoby. Je proto důležité, aby si rodiče udělali čas a vysvětlovali dětem, co je slušné a správné a co ne. Aby si s dětmi povídali o tom, s kým se setkávají, s kým si píšou na internetu a chránili je před nebezpečím, které na ně číhá. A co platí pro děti, platí samozřejmě i pro dospělé. Je potřeba bojovat s pokušeními, která nás obklopují. Jak? Uvědomit si, že všechny neslušné věci jsou jen pokušení (nejsou hned hříchem). Když se s nimi setkáme, učme se jim říkat: „Ne!“. Každý takový zápas můžeme nabídnout Bohu jako oběť: „Pane, obětuji ti toto pokušení, které na mě doléhá, jako oběť za spásu svou, za spásu mých milovaných, za duše v očistci.“ A když už nějakému pokušení podlehneme a stane se z něho hřích, tak neodkládejme svátost smíření. Vždyť Bůh ví, co prožíváme, a chce nám naši duši co nejdřív očistit.

Někdy se hříchy proti šestému přikázání nevyznávají snadno. Může nám pomoci zpovědní zrcadlo, ale i zde má člověk tendenci všechno shrnout: „Hřešil jsem proti šestému přikázání.“ Aby nám to ale nepřerostlo přes hlavu, je dobré vyhledat zpovědníka, se kterým to můžeme v klidu probrat a hledat tak cestu k uzdravení a osvobození. Ani lékař se nespokojí s tím, že nás bolí noha nebo hlava, aby mohl určit správnou diagnózu.

Začínali jsme anekdotou, která připomíná, že šesté přikázání je nelehká výzva. Bůh s ním chce ale chránit velmi krásný a vzácný dar, který svěřil člověku. Nedopusťme, aby nám, a zvláště dětem, byl znehodnocen. Veďme sebe i je, abychom věnovali pozornost krásným a ušlechtilým věcem, abychom dobře využívali čas, protože zahálka je matkou hříchu. Kéž díky tomuto přikázání roste vzájemná úcta a vytváří se dobrý základ pro manželství a rodičovství.