Nové přikázání

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle velikonoční | 24. dubna 2016

Ptali se jednoho učence: „Proč je mezi lidmi tak málo soucitu a lásky a tolik hněvu a zloby?“ Odpověděl: „Protože se lidé navzájem neznají. Neví skoro nic o tom, co za strachy, bolesti a zklamání jejich soused nosí v duši.“

K čemu to vede? Člověka pak snadno napadne: Všichni kolem se tváří šťastně, takže já jsem ve svém trápení vlastně sám. Já jsem ta nejnešťastnější bytost na světě. Všichni se mají líp. A od tohoto stavu je už jen krůček k zahořklosti, závisti a zlobě. Co s tím? Odpověď zní: Milovat. Aby tato odpověď nevyzněla jako fráze, pojďme si k ní říci něco víc.

Láska mimo jiné spočívá v naslouchání a otvírání srdce. Mám tě rád, a proto ti pozorně naslouchám a zároveň ti svěřuji svá trápení, obavy a bolesti. To je znak přátelství postaveného na lásce. Mám někoho, před kým se nebojím odhalit, že jsem také křehkou a zranitelnou bytostí.

Pán Ježíš nás dnes učí novému přikázání, uvádí nás do právě takového přátelství. Nejde o nějaké jedenácté přikázání k Desateru, ale o nové přikázání, které všemu našemu smýšlení a jednání má dát nový rozměr. Ne náhodou tento příkaz zazní ve večeřadle. Právě zde Ježíš odhaluje svou poslední vůli, v pokoře umývá nohy, loučí se se svými nejbližšími, odkrývá svůj smutek, bolest, strach – a to pak také v getsemanské zahradě – potí se krví.

A k tomu všemu to ještě nazývá slávou. Nyní je Syn člověka oslaven. Jeho sláva nespočívá v udatnosti, která budí respekt a strach, ale v pokoře a vydanosti. Tato sláva osvobozuje od strachu, otevírá bránu lásky. Jde o zcela jinou slávu než je ta sláva světská.

Pokud se tedy chceme Pánu Ježíši podobat, milovat tak, jako on miloval nás, nebojme se „jít s kůží na trh“. Svět oslavuje udatné a úspěšné hrdiny. Bůh považuje za hrdinu toho, kdo se naučí sdílet lásku. A to nejen s těmi, kteří si to „zaslouží“, ale i s těmi, kteří si to „nezaslouží“, ale o to víc to potřebují. Nebojme se sdílet svá trápení, prosit o modlitbu a scházet se k modlitbě, kde se budeme modlit jeden za druhého. A to jak na úrovni rodiny, tak i s přáteli.

Usilujme o budování vztahů, přátelství, společenství lásky. Jen my můžeme a máme z instituce církve vytvořit rodinu, která se stane otevřenou náručí pro všechny.