Obnovená liturgie žádá rozdělení služeb

Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí | 12. února 2012

Každý člověk přichází na svět s nějakým nadáním. Své schopnosti využíváme v každodenním životě v práci, v rodině i církvi. Mnoho lidí si ale říká: „Proč bych měl dělat něco pro farnost či pro církev? Co z toho budu mít?“

Záleží na tom, z jakých pohnutek se rozhodnu něco dělat. Jestli proto, abych měl zisk, slávu, uznání či postavení, tak to většinou špatně skončí. Když se ale rozhodnu ke službě Kristu z vděčnosti za to, že mi dal nějaké ty hřivny, jsem na správné cestě. Kdo slouží Kristu z vděčnosti a s láskou, bez postranních úmyslů na světské ocenění a slávu, zakouší a přináší požehnání. To je cíl, o který máme usilovat. Když se nám to podaří, je to největší odměna, kterou můžeme ve světě zakusit.

Takový člověk se pozná podle toho, že se neuráží, když ho někdo zapomene pochválit. Nestěžuje si, když se vyskytnou problémy. Nečeká, až ho farář přijde třikrát poprosit, ale když vidí, že je něco potřeba udělat, tak jde a sám se nabídne ke spolupráci. Dokáže se obětovat. Žije s vědomím: „Pane Bože ty si mi dal život, nadání, zdraví a já tě za to chci svojí službou chválit.“ Takoví lidé jsou nesmírným požehnáním pro každou farnost. V této chvíli chci poděkovat vám všem, kdo se o tuto službu farnosti snažíte. Díky vám není naše společenství jen nějaká instituce, ale stává se rodinou, kde se můžeme cítit dobře.

Jsou nejrůznější služby, kterými můžeme být užiteční ve farnosti, a je jich mnoho. Dnes si připomeňme ty, které se uplatňují při liturgii. Mezi nejviditelnější patří služba lektorů. Lektor (z lat. lector = čtenář) je ten, kdo při bohoslužbách předčítá Boží slovo. Správně předat poselství hluboké obsahem a krásné formou ukryté v Božím slově, to není jenom otázkou správného přednesu. Služba lektora vyžaduje, aby on sám čtenému slovu rozuměl, respektoval ho a druhým lidem na svém životě zřetelně ukazoval, jak je slovo Boží účinné. Proto se také doporučuje, abychom na texty Písma byli připraveni – sami nebo s dětmi. Aby ani „kousíček“ Božího slova nepadl „na zem“. Posvátné texty čte lektor z čestného místa – od oltáře Božího slova – ambonu.

Službu lektora doplňuje žalmista. Jeho úkolem je zazpívat žalm nebo jiný biblický zpěv mezi čteními. Zpívá se od ambonu, případně z jiného vhodného místa. Tato služba může být spojena se službou kantora (z lat. cantor = zpěvák), který přednáší responsoriální žalm či začíná další zpěvy, odpovědi nebo přímluvy.

Akolyta (z řeckého. akolythos, „druh na cestě“ nebo „ten, který následuje“, v širším smyslu pak „ten, kdo slouží“) má za úkol starat se o službu u oltáře, pomáhat knězi či jáhnovi v liturgické činnosti, zvláště při mši svaté. Může podávat svaté přijímání v kostele a přinášet je nemocným, ale také připravovat ke svátostem. Má šířit úctu k eucharistii – zvláště skrze adoraci. K ustanovení akolyty je nutný kurs mimořádných přisluhovatelů eucharistie a pověření od diecézního biskupa.

Nejstarší a nejdéle funkční skupinou pomocníků a přisluhovatelů oltáře ve farnosti jsou ministranti. Slovo „ministrant“ je odvozeno z latinského „ministare“, což znamená „sloužit“. Ministrant neslouží knězi jako takovému, jak by se mohlo někdy zdát, ale Kristu, který k nám přichází ve mši svaté. Slouží Kristu společně s knězem a také Kristu, který je při mši svaté přítomen v knězi.

Ježíš je ten, kdo nás ke službě volá a na něho máme při své službě myslet. A to je věc, která platí nejen pro ministranty, ale pro nás všechny. Mše svatá je bohoslužba – služba Bohu. Jemu sloužíme tím jak se oblékáme, modlíme, zpíváme či nasloucháme. Odměnou za dobrou službu nám pak je radost, pokoj a všechny potřebné dary, které si odnášíme ze setkání s Kristem domů.