Odkud je zlo, proč ho Bůh dopouští?

Text k zamyšlení u příležitosti 14. neděle v mezidobí | 8. července 2012

Jednoho dne přišli mniši za opatem s těžkou otázkou: „Odkud se vzalo zlo, když ho nestvořil Bůh?“ Opat se zamyslel a pravil: „Bůh nestvořil zlo, ale stvořil člověka. Aby se člověk Bohu podobal, aby mohl milovat, dostal svobodu. Svoboda znamená, že se mohu rozhodnout pro to, co je dobré. Ale taky znamená, že to mohu odmítnout. A když odmítnu dobro, dovolím zlu, aby vstoupilo do světa a do mého života. A člověk už je takový, že je schopný odmítnout i to nejvyšší dobro a otevřít se tomu nejpodlejšímu zlu. Ale nebuďte z toho smutní, protože Bůh je všemohoucí a může i to nejhorší zlo obrátit v dobro.“ „To si nedovedeme představit,“ vydechli mniši. „S tím se přece setkáváte denně,“ odpověděl opat a pokračoval: „Vzpomeňte, jak se náš bratr před časem vracel z dlouhé cesty do kláštera. Věděl, že na něho všichni čekáme, ale když přišel na rozcestí, přepadlo ho pokušení: »Mám jít rovnou do kláštera, kde mě čekají bratři? Nebo jít druhou cestou kolem statku, kde mají vždy něco dobrého k jídlu? A co třetí cesta, ta vede kolem hospody, kde se dá svlažit hrdlo a člověk se dozví, co je nového?« Tu se objevil vlk a během chvilky už bratr bušil na klášterní bránu. S potrhaným hábitem, ale s čistou duší. Byl zachráněn.“

Tento příběh nám prostým způsobem naznačuje, jak může Boží prozřetelnost obrátit zlo v dobro. Nesmíme však přehlédnout jednu nesmírně důležitou věc: Aby mohl Bůh proměnit zlo, které se v našem životě objevuje, v dobro, musí být náš život zaměřen na správný cíl. Klášter je symbolem nebe a bratři jsou ti, kteří nás v nebi čekají. Kdo spěchá do nebe, toho nemůže žádné pozemské zlo ohrozit. Naopak ho strádání a nebezpečí popohánějí v jeho správné cestě. Kdo je však soustředěn jen na požitky tohoto světa, pro toho je každá nemoc, nebezpečí či nesnáz krutým zlem, které ho staví proti Bohu. Takový člověk pak snadno podlehne hněvu a třeba i vyhrožuje: „Dnes se mi v práci nedařilo, žena mi vynadala, kamarád onemocněl, za to v neděli nepůjdu do kostela!“ Nerozhoduje se pro dobro. Místo, aby používal své svobody pro své dobro, škodí sám sobě. I přes pošetilost našeho rozhodování, Bůh naši volbu respektuje. Nicméně nikdy nepřestane nabízet dar moudrosti, aby nás před pošetilým jednáním chránil.

Na závěr si můžeme položit pár otázek:

• Jaký mám v životě cíl?
• Na čem mi nejvíc záleží?
• Jaké pokušení mě od tohoto cíle odvádí?
• Mám v sobě nějaký osten, který mě na jednu stranu sráží, ale na druhou stranu vhání do náruče Božího milosrdenství?
• Dovolím Bohu, aby mě vedl a chránil, aby to zlo, které mě obklopuje, proměnil v dobro?