Odmítá hřích, ale přijímá hříšníka

Text k zamyšlení u příležitosti 11. neděle v mezidobí | 12. června 2016

Celý týden nás v liturgii provázely texty, ve kterých Ježíš vyzýval k dodržování Zákona. Kdo by zrušil jediné písmenko, bude v nebeském království nejmenší. Pokouší-li tě ruka, usekni ji, je lépe být v nebi bez ruky, než s oběma rukama v pekle. A tak podobně. Byla to velmi výrazná až tvrdá napomenutí. A dnes nám liturgie představuje Ježíše, jak se zastává ženy, která svým životem zjevně porušovala přikázání a hřešila. Jak to jde dohromady?

Odpověď je jednoduchá. Ježíš odmítá hřích, ale přijímá hříšníka. Podobně jako lékař bojuje s nemocí, aby zachránil pacienta, bojuje Ježíš se zlem, aby zachránil člověka.

V evangeliu jsou důležití hříšníci dva. Žena a farizej. Její hřích je zjevný, jeho skrytý. Ona porušovala šesté přikázání, farizej páté tím, že jí pohrdá a odsuzuje ji, a pak také první dvě přikázání, protože pohrdavě smýšlí i o Ježíšovi, Božím Synu. Žena lituje, farizej ani netuší, že by měl litovat. A oběma Ježíš pomáhá. Ženy se zastane a udělí ji veřejně odpuštění, svému hostiteli pak prospěje tím, že ho uvede do pravdy. Použije jednoduchý příběh a dá mu příležitost k zamyšlení a změně postoje. Svým napomínáním ho nechce ponížit, ale pomoci mu, aby se mohl zamyslet a změnit.

Ježíš o sobě prohlásil: „Nepřišel jsem soudit, ale zachránit, co by jinak zahynulo.“ A v dnešním evangeliu nám ukazuje, jak se to dělá. Dává nám důležitý příklad. Odpouštěj tomu, kdo tě o to s lítostí a pokorou prosí. A tomu, kdo hřeší, se pokus s mírností otevřít oči, aby poznal své chyby a mohl se změnit a zachránit.

Pro Ježíše nejsou lidé dobří a zlí, bílí a černí. Jak už jsme se na začátku zmínili, on na nás nahlíží jako na zdravější a na ty, které sužuje nějaká zjevná či skrytá nemoc. Až nás přepadne pokušení posuzovat bližní, vzpomeňme si na toto evangelium a nechejme se inspirovat.

Druhá myšlenka, která nás může na dnešním textu zaujmout, je lítost.

Farizej nelituje ničeho a nikoho. Je tak spokojený sám se sebou, že mu Ježíš musí otevřít oči, aby se vzpamatoval. Jeho opakem je žena, která přijde za Ježíšem v slzách. Slzy samy o sobě nemusí být důležité. Bůh se nedívá na tvář, ale do srdce. A protože my tento dar běžně nemáme a do nitra druhého nevidíme, naznačuje nám evangelium vnitřní rozpoložení ženy dalšími zmínkami. Přistoupila zezadu, poklekla mu k nohám, smáčela slzami, utírala vlasy, líbala a mazala drahocenným olejem. Tyto zmínky jsou připomenutím ctností pokory (přistoupila zezadu k nohám), lásky (smáčela slzami, utírala vlasy, líbala) a úcty (mazala nohy drahocenným olejem). Všechny tyto ctnosti nám pomáhají k dokonalé lítosti.

Pokora nám dává sílu přiznat své chyby, hříchy a neomlouvat je.

Láska se rozněcuje tím, že si připomínám, co pro mě Ježíš udělal. Já měl nést důsledky svých zlých skutků, ale on se nechal potrestat za mě. Je důležité nad tím často přemýšlet.

Úcta se projevuje poděkováním, darem vděčnosti. Co dát Bohu za odpuštění hříchů? Tím největším darem, o který Ježíš nejvíce stojí, jsi ty. Tvůj každodenní život, který budeš prožívat ve s pojení s Bohem.

Pokora, láska, úcta. Mysleme na ně, až se budeme připravovat ke svátosti smíření a s jejich pomocí vzbuďme opravdovou lítost. S pokorou si v ní přiznejme, jak na tom jsme. S vědomím, že nás Bůh miluje, v sobě probuďme důvěru a odevzdejme mu své bolesti, pády a trápení. A s úctou mu nezapomeňme děkovat za všechno, co pro nás koná.