Opravdovost

Text k zamyšlení u příležitosti 30. neděle v mezidobí (Lk 18,9-14) | 27. října 2019

Slavíme poslední nedělí Mimořádného misijního měsíce. Nejde ani tak o to, s čím tento čas zakončíme, ale co vneseme do dalších dní. Jako první předpoklad misijního života (tedy života přinášejícího plody) jsme označili (1) prožívání víry jako důvěrného vztahu s Bohem. (2) Tento vztah pak musí růst z vděčnosti a (3) modlitby. Zde je pak nejdůležitější modlitba za obrácení. Dnes k tomu přidejme (4) úsilí o opravdovost.

Do kláštera zavítal jistý člověk, aby načerpal z jeho ticha i společného života. Po několika hodinách mezi mnichy ho zarazilo chování některých z nich. Když se večer potkal s opatem, hned mu hlásil své rozpaky, totiž že chování některých mu přijde málo zbožné. Opat se zamyslel a začal vysvětlovat: „Víš, mladí novicové vypadají svatě. Ale nejsou. Po pár letech duchovního života svatě ani nevypadají, ani nejsou. A ti staří? Svatě rozhodně nevypadají, ale jsou.“ „Jak je to možné?“ pokračoval klášterní host. „Nesmíš soudit podle obalu. To, co je uvnitř, určuje hodnotu. A to většinou vidí jen Bůh,“ zakončil rozhovor opat.

Růst, o kterém hovoří opat v příběhu, není záležitostí věku. Jde ale o jakési fáze života. A my víme, že někteří světci dorostli k opravdovosti a svatosti již velmi mladí, např. sv. Terezička z Lisieux. Úkolem nás všech je, abychom stále dorůstali k opravdovosti. Abychom „nezráli“ jen na povrchu. Abychom se nespokojili s nějakou rádoby zbožnou pózou. Je třeba být pravdivý a upřímný sám k sobě i k Bohu. Tuto sebekontrolu provádíme při zpytování svědomí, růst k opravdovosti probíhá při modlitbě jako takové. Říká se: „Jaká modlitba, takový život.“

Evangelium nám dnes předkládá dva muže. Jednoho spokojeného sama se sebou, utopeného ve vlastní iluzi dokonalosti, kterou vyvodil z porovnání se s druhými – horšími. Ale je zde také člověk, který se s nikým nesrovnává. Ví, že sám vlastními silami nedojde ani odpuštění, ani dokonalosti. Přichází jako nádoba toužící po naplnění. Toho Bůh mohl obdarovat, „dokonalého“ farizee nikoli.

Co z toho plyne pro nás? Ke všem poznatkům Mimořádného misijního měsíce přidejme i toto úsilí o opravdovost před sebou i před Bohem. S nikým se nesrovnávejme, nikoho neposuzujme podle vnějších poznatků. Jen Bůh nás může správně posoudit, protože vidí do srdce. Kéž i v tom našem nitru vidí pokornou touhu po odpuštění a všech potřebných darech.