Osobní škola svatosti

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Všech svatých | 1. listopadu 2015

V dnešním evangeliu jsme slyšeli osmero blahoslavenství. Konkrétní rady jak se stát svatými. Možná si řekneme, že zase až tak vysoko nemíříme a že nám stačí to, co je. Ale pak najednou zjistíme, že bychom docela přivítali, kdyby se svatým stal náš soused či kolega v práci. Hned by se nám lépe žilo. Ale zkusme ho vybídnout k životu podle blahoslavenství. Asi by nám odpověděl, ať se staráme o sebe… a v tom by měl vlastně pravdu. Protože ke svatosti můžeme přivést jen sami sebe.

Jak tedy pečovat o svou svatost? Prvním krokem je přijetí faktu, že zde na zemi jsme ve škole svatosti, úsilí o svatost je normální a všichni k ní musíme dojít… chceme-li být s Bohem. Je normální, že jako žáci ještě nejsme dokonalí, ale máme k dokonalosti růst. Jeden člověk se zlobil: „Koho potkám, ten mě rozčílí. Jak se mám stát svatým v tak zkaženém světě?“ A dostal užitečnou odpověď: „Nejlepším učitelem svatosti je tvůj nepřítel. Ukazuje ti tvé chyby úplně zadarmo. Často tě přímo žene do Boží náruče, kde je pro tebe připraveno odpuštění a uzdravení. Blahoslavený bolavý svět, který nás nutí hledat Boží pomoc a ochranu.“ Nezlobme se tedy na život, který je někdy drsným učitelem, a pokorně přijměme své místo ve třídě podobně nedokonalých žáků, jako jsme my sami. Nechtějme dokonalost po druhých, ale po sobě.

Co dělat, když se mi ve škole svatosti nedaří? Odpovězme si příběhem.

Za opatem přišel mladý mnich a smutně spustil: „Jsem tak nešťastný. Jeden den prožiju krásně. Zbožně se modlím, poctivě pracuji, rozmary druhých trpělivě snáším, večer spokojeně ulehnu a svatě usnu. Ale druhý den jako by nic z toho neplatilo. Při modlitbě jsem roztržitý, v práci nešikovný, koho potkám ten mě rozčílí a na lože jdu plný výčitek a zklamáni ze sebe i z celého světa. Mám strach, že svatosti nikdy nedosáhnu a do nebe se nedostanu.“ Tu mu opat odpověděl: „Můj synu, když se ti daří, Ježíš se s tebou raduje. A když se ti nedaří, tak s tebou soucítí. Pořád tě miluje. Na to mysli a buď jistý, že svatost není bezchybnost, ale radost z poznávání a přijímání Boží lásky a odpuštění. Pravý svatý se neraduje ze sebe a svých úspěchů, ale z Boha a jeho darů. Nechválí sám sebe, ale svého Stvořitele. Žije s velkou vděčností a ví, že nebeskou bránu otvírá heslo: Pane, bez tebe bych to nedokázal.“

A to je druhý krok na cestě svatosti. Opřít se o milujícího nebeského Otce a jeho lásku, kterou nám dává v Kristu. Náš život může někdy připomínat stáj, ale přijetím Krista se mění v ráj. Ježíšova přítomnost v nás nás činí krásnými před celým nebem.

A pak je tu třetí krok. Když přijímáme Boží lásku a odpuštění, je třeba přijmout i Boží zákon a spravedlnost. Milující Bůh dal svému stvoření řád, jasná pravidla, která říkají, co nám prospívá a co škodí. Láska bez pravidel je podobně zničující jako pravidla bez lásky. Jedno vede k chaosu a druhé k otroctví. Ale společně nám dodávají radost a štěstí. Náš život by měl mít řád modlitby, práce, vzdělávání i odpočinku. Měl by být uspořádán podle Desatera, které mu dává řád, a rozvíjet se v duchu Blahoslavenství, které mu dávají cíl.

Takový žák hudební školy může být často nešťastný z toho, že nikdy nebude jako jeho učitel. Ale i ten učitel býval kdysi stejně bezradným žáčkem. Ale svou pílí se stal mistrem. A v duchovním životě je to podobné. S trpělivou a laskavou Boží pomocí se máme vytrvale cvičit v konání dobra a v lásce k bližnímu. Přiznejme si, že život podle blahoslavenství je náročným cílem, ale s Boží pomocí a naší vytrvalostí dosažitelným.