Ovoce křtu

Text k zamyšlení u příležitosti 13. neděle v mezidobí (slavnost Výročí posvěcení kostela) | 26. června 2011

Lidé přicházejí křtít děti z různých důvodů: aby byly zdravé, aby nezlobily, aby měly úspěch, chce to babička, v rodině je to zvykem… Ten nejdůležitější důvod však často opomíjejí. Jaký je? Jeden kazatel měl mít hodinovou přednášku o významu křtu. 59 minut mluvil o hříchu, pekle, hrůzách věčného zatracení a v poslední minutě, vystrašeným a sklíčeným posluchačům řekl: „Význam křtu spočívá v tom, že je to jediná řádná možnost, jak se před těmito hrůzami zachránit.“ Jedině křest smyje všechny hříchy tak dokonale, že máme otevřenou cestu do nebe.

Problém je v tom, že dnes lidé na hřích ani zatracení nevěří. Jsou tak ponoření do hříchu, že se stal jejich součástí. Když jim nabídnete křest nebo jeho obnovu ve svátosti smíření, odpoví vám výsměchem. Je zkušeností z praxe, že čím déle člověk ve hříchu setrvává, tím méně si ho uvědomuje. Takový člověk je po létech schopen říci: „Žádné hříchy nemám, odpuštění nepotřebuji.“ Nějaká touha po čisté duši, ve které by se zrcadlil Bůh, ve které by bylo jasno a krásně jako v čistém prosvětleném chrámu, která by byla krásná, jako nevěsta připravená pro nebeského ženicha, mu schází. Žije světskými starostmi a na duši nemyslí. To však neznamená, že se nic zlého neděje.

V jednom příběhu se vypráví o smrti krásného svůdce mnoha žen. Když se proslechlo, že je nemocen, sešly se krásky z okolí a čekaly na zprávy o jeho stavu. Ve chvíli, kdy vydechl naposled, objevila se mezi nimi nesmírně špinavá stařena plná hnisavých boláků. „Kdo jsi?“ volaly ženy zděšeně. „Já jsem jeho duše,“ zazněla hrozná odpověď.

Hřích je špína, která vyvolává choroby duše. I když není vidět jeho působení hned, jednou se ukáže, jak nám naši duši poznamenal. Jedině křestní koupel může duši od této špíny osvobodit. Není jiná cesta, jak duši očistit a uzdravit, jak ji vrátit rajskou krásu a nevinnost.

Když pokřtíte starého hříšníka, jeho duše neuvěřitelně omládne a zkrásní. Když pokřtíte malé dítě, dáte mu mládí a krásu do vínku. Křest je však první krok. O krásu a mladost je třeba se starat, obnovovat ji a rozvíjet. Jak už jsme si mnohokrát řekli: zvláště skrze svátost smíření a eucharistii.

Křtem se duše připodobňuje Bohu. Je jako vyleštěné zrcadlo, které odráží krásu svého Stvořitele. Čím je čistější, tím je jeho tvůrce zřetelnější. Smíme být nádherným obrazem živého Boha. Smíme vnášet do světa jeho lásku, naději, odpuštění. Jako se děti podobají rodičům, můžeme se my podobat Bohu v jeho dobrotě.

Ve křtu nás Bůh přijal za vlastní. Označil nás navěky nesmazatelným znamením, zapsal naše jméno v nebi. Je to úžasná výsada. I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný. Kdybychom se zeptali Boha: „Proč pomáháš lidem, když oni si své duše neváží?“ „Protože jsem je ve křtu přijal za vlastní. Už to nejsou cizí lidé, ale moje děti. A jako dobrý rodič neopustí svoje dítě, když mu onemocní, ani já neopouštím své milé, když onemocní hříchem či nevděkem. Kdo jednou přijme křest, o toho se budu starat navěky.“ A to je velká věc.

Jak jsme na tom my? Při křtu jsme dostali nádhernou zdravou duši, která má zrcadlit samotného Boha. V jakém stavu je teď? Je jako krásná nevěsta připravená pro svého ženicha?