Pátý chléb (1/5)

Text k zamyšlení u příležitosti 17. neděle v mezidobí (Jan 6,1-15) | 29. července 2018

Kdyby dnešní evangelium četl ekonom, zlobil by se, že Ježíš kazí tržní prostředí, berní úředník by zažaloval Ježíše za daňový únik, přírodovědec by přemýšlel o podvodu a novinář by zajásal. Ale jak má na dnešní evangelní příběh nahlížet člověk víry?

První, co je potřeba si uvědomit, je, že zde nejde jen o nasycení hladových lidí. Ve čtvrté větě jsme slyšeli, že bylo krátce před Velikonocemi. Tato zmínka je důležitá, protože nás vede k tomu, abychom celý zázrak vnímali pohledem velikonočních událostí.

Napomoci nám v tom může zamyšlení nad mozaikou, která se nachází v kostele na místě Tabgha, kde došlo k rozmožení chlebů a ryb. Název místa pochází z řečtiny a původně zněl Heptapegon, což znamená sedm pramenů. Jednalo se o krásné, úrodné místo, kde byl dostatek jinak vzácné vody. A už od roku 350 zde stávala kaple, která nasycení zástupů připomínala.

Vraťme se však k mozaice, o které chceme hovořit. Ta se nachází na podlaze kostela před oltářem, pod kterým je kámen, na němž podle tradice stál Ježíš. Zajímavostí mozaiky je, že zobrazuje dvě ryby a košík se čtyřmi chleby. Kdo zná evangelní příběh, toho musí napadnout, že jeden chléb chybí. A to vede k otázce: „Kde je pátý chléb?“ Pátým chlebem se stal Ježíš Kristus. Je naším pokrmem. V eucharistii, Božím slovu a ve svátostech nás živí a posiluje na naší pozemské pouti, aby vedla do nebe.

Vnímat zázrak nasycení zástupů velikonočním pohledem nám umožňuje se ho znovu a znovu účastnit. Svatá Terezie z Lisieux ve svých spisech říká:

„On nesestupuje každý den z nebe proto, aby zůstával ve zlatém ciboriu. Přichází, aby nalezl jiné nebe, které je mu nekonečně dražší než prvé: nebe naší duše, stvořené podle jeho obrazu, živý chrám klaněníhodné Trojice!“

Ježíš chce být pokrmem každého z nás!

Všechny tyto myšlenky nás vedou k uvědomění úžasné věci: nemusíme být jen chodícím kumulem masa a kostí, můžeme být Božím chrámem a naše duše může být díky Kristu nebesky krásná. Stačí se usadit a dát Kristu čas, aby přišel a sytil nás. Minulou neděli jsme si řekli, jak je důležité zakusit setkání s Ježíšem na „opuštěném místě“. Dnes k tomu můžeme přidat, že je třeba se nechat Ježíšem i hostit, abychom se mu podobali.

Jeden člověk při svém pobytu v klášteře pozoroval sestry, které vyzařovaly pokoj, radost a štěstí. Nedalo mu to, a zeptal se: „Kde se to ve vás bere? Jak to, že netrpíte ponorkovou nemocí?“ A dostal jednoduchou odpověď: „Receptem na naše štěstí je každodenní setkání s Ježíšem při modlitbě breviáře, mši svaté a adoraci. Čím více s ním přebýváme, tím více lásky máme.“

A to je krásná inspirace pro každého z nás.