Peklo

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí | 25. srpna 2013

„Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Na tuto otázku Ježíš odpovídá: Spásu máte ve svých rukou. Vy rozhodujete, kde skončíte. Jedna z možností je stav nazývaný peklo. Pro mnoho lidí je pojem pekla pohádkový mýtus, ale zde nejde o výmysl lidí. Je třeba ho brát vážně a nepodceňovat nebezpečí, které v sobě skrývá.

Ježíš mluví o pekle několikrát. Přibližuje ho jako místo nesmírného utrpení, ve kterém je neuhasitelný věčný oheň. Varuje nás, abychom nebrali svou věčnost na lehkou váhu. Židé věřili, že každé zlo bude potrestáno. O pekle říkali, že v něm teče ohnivá řeka, která spaluje bezbožníky. My bychom mohli říci zase jinými slovy, že jde spíš o mrazivou skutečnost definitivního odloučení od Boha. Pokud se mám před peklem zachránit, je jen jediná cesta – obrátit se ke Kristu, který se nechal potrestat za mne. Každodenně toto obrácení obnovit, prosit za odpouštění, následovat Ježíše, milovat a z lásky k němu konat dobro.

Přijde duše do záhrobí a anděl ji vede k jejímu věčnému osudu. Přicházejí k bráně s nápisem: „Pohodlný život, blahobyt za každou cenu a užívání rozkoší.“ Za ní je vidět mnoho lidí, jak jí chutné pokrmy, pijí dobré víno, zpívají a radují se. Tu duše začne naléhat: „Já chci sem!“ Anděl jen pokrčí křídly a otevře bránu. Duše tam vklouzne, ale za chvíli stojí u brány a volá: „Pusť mě prosím ven!“ Anděl se usměje, otevře dveře a zeptá se: „Copak se ti nelíbilo?“ „Bylo to strašné. Úžasní lidé, ale já si s nimi nemohla povídat. Výborné jídlo a pití, ale já ho nemohla jíst. Radost a štěstí, ale já se nemohla připojit. Jako by mezi mnou a jimi bylo silné sklo, přes které mě neviděli, neslyšeli a já neměla sílu to jakkoli změnit. Kam jsi mě to pustil?“ „Kam si chtěla – do pekla.“ „Ale já chtěla do nebe!“ „Tak to musíme putovat ještě o kus dál.“ A ukázal na dlouhou a strmou cestu k bráně nad kterou byl nápis: „Poctivá práce, poznání moudrosti a láska nad zlato.“

Příběh říká: Co hledáme na zemi, pro to se rozhodneme i na věčnosti. Kdo se už na zemi rozhoduje pro poctivost, poznání moudrosti a dává přednost lásce před bohatstvím, má nakročeno k nebi. Kdo se však nechá strhnout pokušením vést snadný život, blahobytem za každou cenu, k užívání rozkoší ze hříchu a sobectví, nastupuje cestu záhuby. Není to Bůh, kdo zatracuje člověka. Je to člověk, který se nechá spoutat hněvem, nenávistí, kdo odmítá milosrdnou Boží lásku, nebo kdo navíc sám přeje zlo či proklíná druhé. Příběh nám tedy naznačuje, že peklo není scénou z pohádek, ale naopak místem, kde duše vidí, co Bůh připravil pro spravedlivé, ale sama pro své vlastní rozhodnutí nemá na tomto štěstí podíl. Utrpení pak pramení z toho, že je tento stav nezměnitelný. Tak nám to naznačuje i Ježíšovo vyprávění o Lazarovi (který se raduje v nebi) a boháčovi (který se trápí v pekle), ve kterém je konstatování: „A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám“ (Lukáš 16,26). Jedna věc je na příběhu optimistická. Když se duše splete, anděl jí dovolí napravit omyl. Můžeme to přirovnat k očistci, kde se duše může ještě zachránit – očistit, než se zahledí na Boha tváří v tvář. Nelze na něj však spoléhat jako na jakási zadní vrátka.

Jako křesťané máme žít z radosti myšlenky na nebe. Na druhou stranu nesmíme zapomínat ani na peklo – na zatracení, které hrozí všem, co odmítají hledat a přijmout odpuštění. Představa věčného utrpení nás má vyburcovat, abychom se snažili před tímto stavem zachránit každého, na kom nám záleží. Modlitbou, odpuštěním, láskou. Naší motivací k dobrému životu, kéž pak není jen strach ze zatracení, ale prvořadě láska, kterou denně můžeme u Krista nacházet.