Petrova upřímnost

Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí | 10. srpna 2014

Slyšel jsem vyprávění o muži, který se nedávno vrátil z cesty do Norska. Když se při zpáteční cestě nalodili a vypluli na moře, přišla bouře. Všude okolo vysoké vlny, paluba zalitá vodou, není divu, že mu v mysli vyvstaly myšlenky, zda se neblíží jeho konec. Všechno však dobře dopadlo a na druhý den už byl v bezpečí svého domova. Po namáhavé cestě usnul spravedlivým spánkem. Příhoda však pokračovala. V jeho sousedství bydlí rodina, která má pět dětí. A po třetí hodině ranní se rozhodlo šesté, že se mu chce na svět. Paní vzala tašku a manžel šel nastartovat auto, cestou zazvonil u sousedů, aby poprosil paní domácí o hlídání svých spících ratolestí. Sousedka na sebe hodila župan a že ráda pomůže. Aby ji manžel ráno nehledal, chtěla mu ještě říct, že jde hlídat k sousedům. Protože tvrdě spal, musela s ním pořádně zatřást a zakřičet: „Vstávej!“ Jak to udělala, manžel zděšeně vyskočil a začal křičet: „Co je, co je, potápíme se?!“

Bouře na moři je chvíle, kdy si člověk uvědomuje svoji zranitelnost a bezmocnost. Galilejské jezero bývalo nazýváno mořem právě pro divoké bouře a vysoké vlny, které je doprovázejí. Není divu, že byli učedníci v evangelijním úryvku vystrašení. A do toho vidí přicházet Ježíše, to je další důvod ke zděšení a křiku.

„Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“

Ježíš vidí jejich rozpoložení a HNED na ně promlouvá. Bůh nechce, abychom žili ve strachu. Může nám hned dát svoji útěchu, ale je otázka, jestli ho chceme slyšet a poslouchat.

A tu se ozve Petr: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“

Po všem, co jsme si řekli, chápeme, jak to bylo odvážné. Vstoupit do rozbouřeného moře. To může udělat jen blázen nebo zamilovaný… A Petr měl plné srdce Ježíše. Dokud se dívá na něj, jde. Jak z něho spustí oči, začne se topit. To je jedno ze zásadních poučení tohoto příběhu. Život přináší různé bouře. Někdy ztrácíme pevnou půdu pod nohama, není o co, ani o koho se opřít. Jen o svou víru. A dokud se díváme na Ježíše, drží nás nad hladinou. Vzpomeňme si ve vypjatých chvílích, že to nejlepší, co můžeme udělat, je obrátit se k Bohu a začít se modlit. A že nejde jen o délku modlitby, ukazuje pokračování příběhu.

Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho…“

Modlitba, která Petrovi zachrání život, má jen tři slova! Pane, zachraň mě. Jak málo stačí, abychom otevřeli cestu Boží pomoci. Bůh po nás nežádá dlouhé krásné řeči, chce ale upřímnost. A že to Petr myslel upřímně, o tom není pochyb.

Někdy se lidé i v nejtěžších životních situacích vyhýbají modlitbě a říkají: „Nikdy jsem se nemodlil, nebudu ani teď. Stejně by mě Bůh pro mou nevěrnost, špatnost, hříšnost nevyslyšel.“ Co na to říci? Bůh se neuráží. Bůh miluje. A pomáhá každému, kdo se k němu obrátí. Podruhé v příběhu slyšíme slovo HNED – Ježíš hned vztáhnul ruku a zachytil ho. Bůh nikdy zbytečně neotálí.

Taková podaná ruka Boží, která nás zachrání, to je věc! Nezapomeňme na to, že může mít mnoho podob a způsobů. Podanou rukou může být Boží slovo, které nám dá radu, svátosti, jež dodají sílu, pomoc přátel, které nám Bůh posílá co cesty. Učme se za tím, co se děje, vidět toho, kdo to působí. A potom… nikdy nezapomínejme na vděčnost.