Podstatou milosrdenství je odpuštění

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční | 27. dubna 2014

Před devíti lety umíral Svatý otec Jan Pavel II. Bylo to v sobotu večer, 2. dubna před svátkem milosrdenství, který on ustanovil na základě zjevení sestry Faustiny – velikonoce byly tehdy o měsíc dřív než letos – kdy mnohé televizní a rozhlasové stanice přerušily své večerní programy, aby oznámily svým posluchačům, že papež odešel do domu svého Otce.

Tehdy – v sobotu večer – se již slavil svátek Božího milosrdenství, po šesti letech, právě v tento svátek jej jeho nástupce papež Benedikt XVI. slavnostně beatifikoval, připočetl mezi blahoslavené. Dnešní papež jej spolu s Janem XXIII. dnes povýší k úctě oltáře. Vhodnější datum nemohlo být zvoleno – svátek Božího milosrdenství, který má svůj původ v Krakově, kde se Pán zjevil prosté řeholní sestře Faustyně Kowalské, aby ji pověřil šířením úcty k Jeho milosrdenství a aby se zasadila o ustanovení svátku Božího milosrdenství na neděli po velikonocích, ve velikonočním oktávu, kdy se čte o zjevení zmrtvýchvstalého Pána apoštolu Tomášovi.

To je příklad Božího milosrdenství. Ježíš se setkává s Tomášem, jehož srdce zapomnělo, co Ježíš řekl, předpověděl. Nebyl schopný uvěřit svým druhům. Ale Ježíš ho neodsuzuje. Viděl do jeho srdce, viděl, že je zraněné, ale milující. Zahořklost se mu stala překážkou víry. Víra si přitom žádá otevřenost navzdory všem těžkostem života. Ježíš ho zachraňuje z uzavřenosti, zahořklosti. Uzdravuje odpuštěním. Podstatou milosrdenství je odpuštění. Ježíš odpouští Tomášovi nevěru, Petrovi zapření, ostatním zbabělost. I nám chce odpouštět vše, čeho litujeme. Chce, aby se na nás projevila hloubka jeho lásky. Jen jedno nemůže překonat ani Boží milosrdenství. Když my nechceme, nemůže odpustit hřích, ve kterém jsme se zabydleli, ve kterém vědomě setrváváme, který si omlouváme a třeba zlehčujeme.

Dnes máme před očima dva papeže. Oba nás učí, že nikdy není pozdě začít přijímat a konat skutky milosrdenství. Ani stáří, ani životní rány nás nemusí uvrhnout do uzavřenosti a zahořklosti nad životem či světem. Jan XXIII. byl uveden na papežský stolec ve vysokém věku. Všichni čekali, že bude „přechodným papežem,“ co nebude do ničeho zasahovat. Opak byl pravdou. Jan XXIII. svolal Druhý vatikánský koncil a otevřel brány k obrovské proměně církve. Jan Pavel II., kterého známe jako usměvavého papeže, zažil mnoho bolesti. Jako mladý přišel o své rodiče, sourozence, zažil pronásledování, atentát, ale nic z toho ho nespoutalo hněvem, zlobou a mstivostí. Právě naopak. Stal se poslem smíření a pokoje.

Mějme po jejich vzoru a na jejich přímluvu vždy ochotu otevřít své srdce a vyznat ono Tomášovo: „Pán můj a Bůh můj.“ Ať mému životu vládne Ježíš, ať mi dá srdce přijímající i vyzařující Boží milosrdenství.