Pokora

Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí | 28. srpna 2016

Jeden kněz si posteskl: „Sedět na posledním místě – to je pasáž Písma svatého, která se v kostelích ujala ze všech nejlépe. Kdyby věřící se stejným úsilím plnili i ostatní rady Bible, stojíme již nyní na prahu svatosti.“

K tomu je potřeba dodat, že zaujmout místo vzadu, když je možnost jít blíž, nebo dokonce v předsíni či úplně v koutě, kde nevidím nic jiného než zeď, často není naplněním Ježíšových slov o pokorném jednání. Jak se to pozná? Podle radosti, když nám někdo naše „poslední místo“ zasedne, nebo podle radosti, se kterou přistoupíme k oltáři, na kterém se zpřítomňuje oběť samotného Ježíše, když nás někdo pozve do prvních lavic. Zkusme to promyslet.

K tomu, abychom v ctnosti pokory mohli poporůst, nám může prospět jedna křesťanská bajka. Vypráví o mravenci, který chtěl zjistit jaké zvíře je nejpokornější. Dlouho přemýšlel, a pak si řekl: „Půjdu za lvem. To je král zvířat, ten to bude vědět.“ Nehledal ho dlouho. Řev lva byl slyšet široko daleko. Rozvaloval se uprostřed savany, jako by mu celá patřila, a mravence přijal jak jinak než vleže. Když se ho mravenec zeptal na svou otázku, dostal jasnou odpověď: „No přece já. Já jsem král. Jsem nejsilnější, nejchytřejší a taky nejpokornější.“ Mravenec pokýval hlavou a pravil: „To budeš taky asi nejpyšnější.“ A lev na to přitakal: „Jo, to taky. Jsem přece král.“ A tak šel mravenec dál. Tu uviděl myš, jak se schovává v noře. Napadlo ho: Ta by mohla být nejpokornější, vždyť je pravým opakem lva. Malá, tichá, věčně schovaná. Zeptal se: „Proč se schováváš? Není to náhodou proto, že jsi nejpokornější?“ „Kdepak, já se schovávám proto, že mám největší strach,“ přiznala po pravdě myška. „Ach tak,“ zesmutněl mravenec a pověděl myšce, že hledá nejpokornější zvířátko. Myška mu poradila: „Tak se zeptej sovy, ta je z nás nejmoudřejší.“ I zeptal se mravenec sovy a ta mu řekla: „Marně hledáš nejpokornějšího mezi zvířaty, pokora je vlastnost, která je dána jen lidem. U nich se musíš porozhlédnout.“ I vypravil se mravenec mezi lidi. Ale těch pokorných moc nenašel. Prošel svět křížem krážem, až se jednoho dne dostal na Golgotu. Uviděl tam ukřižovaného člověka a zeptal se: „Kdo to je?“ Tu zazněly různé odpovědi: „Je to blázen, podvodník, rouhač,“ ale pak někdo řekl: „Ba ne, je to ten nejpokornější člověk na světě. V jediném okamžiku by nás mohl všechny potrestat za to, co jsme mu udělali, ale neudělá to. Nechá si od nás všechno líbit, jen aby nás zachránil.“ „A proč to?“ divil se mravenec. „Je to proto, že nás všechny miluje,“ zazněla poslední odpověď.

Bajka nám připomíná, že ti, kdo se považují za pokorné, jsou obvykle postižení opačnou vlastností, že pokora není strach či ponižování, ale je dcerou lásky. Jen ten, kdo skutečně miluje, dokáže pro štěstí milovaného obětovat štěstí své.

Ukřižovaný Ježíš je vrcholný příklad pokory. Abychom ho mohli následovat, potřebujeme v ctnosti pokory dennodenně růst. K tomu je jednoduchá rada: Chceš růst v pokoře? Zamiluj se. Otevři se nekonečné Boží lásce a začni z ní čerpat dobro pro svůj život. Láska roste poznáním a společným přebýváním. Kdo miluje, myslí na milovaného stále a chce mu být blízko. Bylo by krásné, kdyby to platilo o našem vztahu k lidem a zvláště pak k Bohu. A jediný, kdo pro to může něco udělat, je každý z nás. Máme tu pár let, měsíců a možná jen dní na to, abychom se šťastně zamilovali do toho, který nás stvořil, spasil a který nás pokorně čeká s otevřenou náručí. Co s tím uděláme?