Pokračujeme v Božím díle

Text k zamyšlení u příležitosti 25. neděle v mezidobí (Mt 20,1-16) | 24. září 2017

V roce 2014, přesně před třemi lety, jsme zde rozebírali stejný úryvek evangelia. Jeho prvotní výpověď jsme si probrali i v pátek s dětmi. Odměna v tomto případě není výsledkem naší práce, našich zásluh. Je darem dobrého Boha. Je projevem jeho lásky k těm, kteří jsou ochotni jeho dar přijmout. A naše úsilí naše práce na jeho vinici? Je odpovědí na jeho lásku. Podívejme se dnes ale z trochu jiného úhlu.

Asi každý z nás si někdy po ránu posteskl: „Proč jen musím chodit do práce?“ A k tomu se v dnešní době nabízí i druhá otázka: „Má cenu pracovat za nízkou mzdu, když jsou lidé, kteří nepracují vůbec, a je o ně postaráno?“

Sociální učení církve k tomuto tématu říká, že zneužívání sociálního systému je hřích, za poctivou práci má být poctivá odměna, zadržování mzdy patří mezi hříchy do nebe volající a že je potřeba hájit práva poctivě pracujících všemi zákonnými a dostupnými prostředky. Ale i když se lidé o spravedlnost snaží, nedaří se ji vždy nastolit.

A i proto potřebuje člověk pro svědomitou práci hlubší motivaci než jen mzdu. Proč tedy poctivě pracovat, když někdy odměna za práci neodpovídá našim představám? Z pohledu víry je práce důležitou součástí života člověka. Je posláním, které máme od samotného Boha. Pracoval i Ježíš, který říká: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“ (Jan 5,17). Dobrou prací tedy pokračujeme v díle, které započal Bůh, dotváříme svět, sloužíme svým bližním a posvěcujeme sebe. Dobře vykonaná práce je Boží oslavou. Je poděkováním za dar síly, zdraví, nadání, které jsme dostali a můžeme je uplatnit.

Když tedy pohlédneme na práci jako na Boží dar, zjistíme, že šťastný nemusí být jen ten, kdo za práci dostane hodně peněz, ale také ten, kdo ji vykonává jako své životní poslání. Kdo si uvědomuje její hodnotu a význam pro časnost i věčnost. Ale ne každý má takové štěstí. Co má tedy dělat ten, kdo musí vykonávat práci, která ho nebaví a nenaplňuje? Odpovězme si příběhem.

Jeden šlechtický mladík přišel na zkušenou do kláštera a byl nemile překvapen, když dostal motyku a musel na zahradě kopat na záhonech. Stěžoval si pak opatovi: „Takhle jsem si mnišský život nepředstavoval. Přišel jsem, abych studoval, rozjímal a zpíval chórové modlitby. A vy mě necháte plahočit se na zahradě jako nějakého otroka.“ Tu mu opat odpověděl: „Milý synu, říká se, že kdo zpívá, dvakrát se modlí. Věz, že kdo poctivě fyzicky, psychicky či duchovně pracuje, jako by se modlil třikrát. Tím, že pokračuje v Božím díle, tím že slouží lidem a tím, že posvěcuje sám sebe, přivolává požehnání a dláždí cestu si do nebe.“

Zde je nutné připomenout, že práce samozřejmě nenahrazuje modlitbu, navzájem se doplňují a připravují nás na život v nebi. Přijměme tedy svou práci nejen jako plnění povinnosti nebo nutné zlo k získání obživy, ale jako způsob, jak svým dílem oslavovat Boha.