Ponoření do hlubin

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí (Mt 16,13-20) | 27. srpna 2017

Lidé rádi zdolávají různé výzvy. Vystoupali na nejvyšší hory, přešli nejrozpálenější pouště, zdolali oba póly a pokouší se zdolávat i hlubiny moře. Guinessova kniha rekordů uvádí, že do největší hloubky se dokázal v egyptském Dahabu ponořit Ahmed Gamal Gabr, a hodnota jeho rekordu je 332,35 metrů. Ponor do této hloubky trval 12 minut a návrat nad hladinu, kvůli dekompresi, 15 hodin. Trénovat na to musel čtyři roky. Je to pozoruhodný výkon. Ale když si uvědomíme, že oceán dosahuje hloubky až jedenácti kilometrů, musíme se před tímto živlem sklonit a přiznat si, že jeho pokoření je nad naše síly.

A podobné je to s lidským poznáním. V přírodních vědách jsme dosáhli pozoruhodných vrcholů, ale když jde o ponoření do hlubin Božích tajemství, narážíme na hranice svých možností. Velká světová náboženství nabízejí představu o Bohu, ale poznání skutečné pravdy o něm se neobejde bez jeho pomoci.

Dnešní evangelium nám to připomíná. Ježíš se ptá učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ a Šimon Petr odpoví: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Na to mu Ježíš říká důležitou větu: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ Pravda, kterou Petr vyslovil, je Božím darem. A kdo ji přijme za svou, je blahoslavený.

Ale tím to nekončí. Ježíšova řeč pokračuje: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Prostý rybář se stává nositelem a strážcem Božích tajemství. A po něm tento úkol přebírají jeho nástupci v jeho úřadě. Nemají jednoduchou úlohu. Satan se snaží církev stojící na Petrově základě zničit. Církev, i když má řady světců, je tvořena chybujícími lidmi. A zlý duch se snaží využít lidské slabosti a hříchů, aby znevážil, znevěrohodnil a zničil poselství pravdy, kterou církev střeží a hlásá. Je to boj, který bude trvat až do konce časů, ale ve kterém nakonec Boží pravda zvítězí. Jak nahlížet na napětí mezi svatostí a slabostí, která provází církev, nám může nastínit příběh:

Jednoho zimního večera seděl opat v knihovně a četl zažloutlé stránky velmi staré knihy. Nedaleko seděl zamyšlený mnich. Opat se ho zeptal: „Synu, trápí tě něco?“ Mnich se osmělil a pravil: „Studuji církevní dějiny, a když čtu o všech možných hříších někdy i nejvyšších služebníků církve, přemýšlím, jestli se dá věřit tomu, co učí.“ Opat se zamyslel. Podíval se na věci, které měl před sebou, a pravil: „Synu, jako pravda zůstává pravdou, i když bude vepsána na zašpiněné stránky, a světlo bude světlem i v začouzené lampě, tak i Boží zjevení, které lidé dostali skrze Krista, bude dokonalou pravdou a světlem, i když bude neseno nedokonalými lidmi.“ „A jak to víte?“ „Z vlastní zkušenosti. Vím to od chvíle, kdy jsem přestal víru v Krista u druhých vyžadovat a začal ji sám u sebe žít. V té chvíli přišli do mého života naděje, radost a pokoj a učinili ho šťastným.“

Lidé mimo církev či hledající se někdy diví a ptají se: „Jak můžete být křesťany, když je v církvi tolik hříšníků?“ A my odpovídáme: „Protože kromě hříšníků působí v církvi Kristus. Skrze něho nám Bůh dává poznání sebe, naději, odpuštění, uzdravení, sílu, radost a mnoho dalších darů. On je světlo v zaprášené lampě a svým působením dokáže slabost lidí vynahradit. To na něm stojí naše víra. Kdo má vztah s tímto světlem, dokáže přijmout i lampu, ale kdo pohrdne lampou, přichází i o vzácné světlo.“