Poslední soud

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Ježíše Krista Krále (Mt 25,31-46) | 26. listopadu 2017

Jednou přišly děti v náboženství s přáním, aby se povídalo něco o posledním soudu. Když se pak kněz zeptal proč, řekly: „My se rádi bojíme.“ Evangelium o posledním soudu však můžeme vnímat i beze strachu, jako povzbudivý text.

První věc, která nás má potěšit je, že Syn člověka přijde ve své slávě a zjedná spravedlnost. Často nás trápí, kolik je ve světě zla, ale jednoho dne se to všechno změní. Přijde soud a požehnaní budou ode všeho zlého navěky vysvobozeni.

Dále evangelium pokračuje dvěma velkými oddíly. Jeden hovoří o spasených a druhý o zatracených. A je milé vidět, že si Ježíš na prvním místě všímá toho, co kdo udělal dobrého. Někdy si lidé představují Boží soud jako místo, kde se odhalují hříchy, aby za ně byl člověk potrestán. Ale evangelium hovoří nejprve o dobru. Bůh není ten, kdo by se soustředil na prvním místě na zlo. Můžeme to přirovnat k učitelům. Jsou tací, kteří se snaží objevit, co student nezná. Ale jsou i takoví, kteří se snaží objevit, co student pochopil a co se naučil. A to pak ocení, aby ho povzbudili. A podobně je to s Bohem, který je našim milujícím Otcem. Na prvním místě hledá dobro, za které by nás mohl pochválit. A my bychom ho v tom měli následovat a v životě svém i v životě druhých se soustředit na dobro. Toho si vážit. To chválit.

Bůh nás chválí za každý projev lásky, aby nás povzbudil a dodal nám odvahy přijmout místo v jeho království. A to je další milé povzbuzení, které nám evangelium připomíná: od založení světa máme v jeho království připravené místo. Od chvíle, kdy jsme byli počati, se s námi v nebi počítá. „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“ Tato věta platí pro každého z nás. Byli jsme stvořeni pro nebe. A stačí jediná věc, abychom v něm spočinuli. Milovat. Projevovat lásku všem. A dále se uvádí různé situace, kdy jsme skrze druhé potěšili samotného Ježíše. Vše dobré, oč se v životě snažíme, máme konat z lásky ke Kristu. Spasení jsou pak nazýváni „požehnanými“, aby se připomnělo, že schopnost milovat je velikým Božím darem – požehnáním, o které máme prosit a kterému se máme otevírat.

To všechno je pro nás povzbuzením. Ale text pokračuje dál. V druhé půli se hovoří o těch, kdo budou vydáni věčnému ohni. A i tato část začíná pro nás důležitou připomínkou. Věčný oheň není primárně určen pro člověka, ale pro ďábla a jeho anděly. Věčný oheň tu není pro někoho, kdo občas upadl, zhřešil a spáchal nějaké zlo. To všechno jsou projevy lidské slabosti, které může vyléčit lítost a pokorná prosba o odpuštění.

Věčný oheň je pro ďábla a jeho anděly. Pro ty, kdo se stali spolupracovníky a spolutvůrci zla. Kdo se odvrátili od Boha a postavili se vědomě na stranu jeho nepřítele. Jak se taková věc přihodí? Tak, že dovolíme, aby v nás nespravedlnost probouzela hněv. Z hněvu, který v sobě živíme povstává nenávist a ta nás pak vede k všemožnému zlu. Vždy to začíná nenápadně a postupně roste. Přestáváme milovat, pomáhat, sloužit, a chceme panovat a mstít se. Jedinou obranou proti tomuto stavu je pravidelné odpouštění. Každodenní odevzdávání všeho zlého Bohu v modlitbě a zároveň přijetí odpuštění a uzdravení. Tím, co přijmeme, můžeme obdarovávat všechny, kdo to potřebují. Odpuštění nás zbavuje zla, uschopňuje k lásce a přivádí ke spáse. Přijímejme ho, rozdávejme a těšme se na příchod našeho Pána.