Poslušnost – první ctnost

Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí (Mk 1,40-45) | 11. února 2018

Malomocný z dnešního evangelia měl víru, úctu, pokoru, díky kterým získal uzdravení. Ale scházela mu láska k darujícímu, která by se projevila poslušností. Byl jako děti, které dostanou dárek a jsou z něho tak nadšené, že se běží pochlubit, a zapomínají projevit vděčnost tím, že by poslouchali toho, kdo je obdaroval.

I my můžeme mít řadu ctností, ale bez poslušnosti vůči Bohu může náš život přinášet víc škody jak užitku. Nestačí pak říkat „Já to myslel dobře,“ když bylo naše jednání v rozporu s Ježíšovou vůlí. Žijeme život, který se nedá vrátit zpět a opravit jako chyba v textovém editoru. V životě neexistuje žádné tlačítko „Zpět“ nebo „Esc“. Cokoli uděláme, má dopad na nás, na celý svět a na náš vztah s Ježíšem. Když budeme respektovat Ježíšovy rady, ušetříme mnoho problémů sobě i druhým.

Vžijme se ale do uzdraveného. Copak je možné po takovém zázraku mlčet? Není naopak vhodné o takové události vydat svědectví? Určitě ano, ale v dané situaci ještě nepřišla ta pravá chvíle. I my, abychom mohli dobře zvěstovat evangelium a vydávat svědectví o své víře, musíme nejprve dozrát. Je třeba nejprve rozjímat nad darem, který jsem dostal. A každý dar mě má přivést k Dárci. Proto je nejprve nutné upevnit svůj vztah k němu, pak teprve mohu o něm mluvit.

Hovoří-li Bible o neposlušnosti jako o prvním hříchu, pak poslušnost vůči Bohu je první ctnost. Pojem ctnost znamená, že je to způsob jednání, kterému se učíme a které si postupně osvojujeme. Je to rozhodnutí vůle konat to, co mi říká Bůh, i za cenu překonávání překážek a přinášení osobních obětí. Vzorem je Abraham, jeho syn Izák a mnoho dalších.

Pomoci k pochopení mám může tento příběh: Do kláštera přijde novic. A aby se mohl stát dobrým mnichem, musí se nejprve naučit poslušnosti.

Proto ho opat pošle umývat záchody. Novic se usměje a vykoná tuto práci s příkladným nadšením. Mniši se radují, jak rychle se poslušnosti naučil. Ale opat na to jen zavrtí hlavou. „To nebyla poslušnost, to bylo jen bylo mladické nadšení.“ A přikáže, aby byl mnich potrestán postem o chlebu a vodě.

Uplyne týden a opat opět přikáže novicovi čistit záchody. Ten práci vykoná, ale je na něm vidět, že je v duchu nazlobený. Mniši si říkali: „Nechtěl, ale udělal to. To už je přece projev poslušnosti!“ Ale opat opět zakroutil hlavou. „To není poslušnost ale sebezapření.“ A přikáže, aby byl mnich potrestán postem o chlebu a vodě.

Po dalším týdnu přikáže novicovi, aby šel opět ono místo. Novic práci začne, ale nedodělá. Po chvíli ho přemůže hněv za všechny křivdy, které musel strpět. Mniši to pozorovali a čekali, jak ho opat potrestá. Jaké bylo jejich překvapení, když opat přikázal kuchaři vystrojit slavnostní večeři. Není divu, že se hned zeptali proč. Opat se usmál a pravil: „Protože dnes udělal k poslušnosti první krok. A tím je možnost beztrestně odmítnout. To je základ poslušnosti. Když vím, že nemusím, ale mohu – chci poslechnout, pak plnění příkazů není otroctví ale poslušnost.“

Blíží se doba, která nám nabídne mnohé úkoly, které můžeme nějak splnit. Pokusme se je naplnit tím, že se pro ně svobodně rozhodneme. Pak nám budou nejen radostí, ale přinesou nám nemalý užitek.