Potřebuji světce, kteří mne pravidelně navštěvují

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti sv. Václava | 28. září 2014

Dnes je slavnost svatého Václava. Naši nevěřící spoluobčané mohou díky zpravodajství zaregistrovat, že se křesťané scházejí k bohoslužbám a někteří dokonce vyrazí na pouť. Někoho může napadnout myšlenka: Tolik století vzýváme svatého Václava a pořád je naše země prostoupena duchem pohanství. Mají poutě do Staré Boleslavi (kde byl sv. Václav zabit), do svatovítské katedrály (kde jsou uloženy jeho ostatky) a na další místa spojená se svatým knížetem pro naši vlast nějaký význam?

Pro hledání odpovědi se vypravme do Itálie – země s velikou a hlavně živou tradicí úcty ke svatým. Lidé tam hojně přichází na poutní místa, u hrobů svatých se modlí a obětují svíce. Chtějí si vyprosit jejich pomoc a přímluvu. Někteří si říkají: „Mám tolik starostí a povinností, že se ani nestačím modlit. Tak ať se za mne modlí můj patron a ochránce.“

Takové poutníky napomínal jeden kněz tímto příběhem: Na věčný soud přijde člověk a povídá: „Já vím, Pane, moc jsem se toho nenamodlil, ale pravidelně, každý rok, na svátek našeho patrona jsem zašel do kostela a zapálil mu svíci. Také, když jsem byl někdy na pouti, uctil jsem světce pohřbené v tamních chrámech. Byl jsem vždy zbožný poutník.“ Bůh ho poslouchá a pak mu odpoví: „To je všechno dobré a hezké, ale já nepotřebuji poutníky, kteří občas navštěvují světce, já potřebuji světce, kteří pravidelně navštěvují mne.“

Když dnes slavíme našeho národního patrona svatého Václava, je dobré si připomenout, že nestačí zazpívat Svatováclavský chorál a mít z toho dobrý pocit, že jsme pro naši vlast něco vykonali. Když slavíme svátek světce, je potřeba si z něho vzít příklad. On následoval Krista v našem prostředí a my se jím máme inspirovat. Čím nás tedy může svatý Václav oslovit? Vzdělanost, modlitba, zodpovědnost, obětavost, odvaha v šíření víry v nevěřícím prostředí. To jsou věci, které naše doba potřebuje jako sůl. Abychom se mohli přidat ke svatému Václavovi a s jeho pomocí žili a šířili tyto ideály, připomeňme si poslední větu Boha z příběhu: „Potřebuji světce, kteří mne pravidelně navštěvují.“

Svatým se má stát každý z nás. Dnes. Teď v této chvíli. Svatý je ten, kdo se přimkne k Bohu, komu vládne Bůh. V mysli i v srdci. Svatost není bezchybnost a bezhříšnost. Je to rozhodnutí žít ve spojení s Bohem. Když se mi daří, Boha chválím, když podlehnu pokušení, hned prosím o odpuštění a uzdravení duše. Když se mi nedaří, volám o pomoc. Svatými se nestáváme sami svým snažením, ale Boží pomocí, které se otvíráme.

Svatost bývá v některých náboženstvích označována jako osvícení. Je to zajímavý příměr, který hezky vystihuje podstatu svatosti. Představte si člověka, který stojí při východu slunce na pláni. Když bude zády k slunci, bude jeho tvář ponořena do tmy. Ale stačí aby se obrátil ke slunci. Najednou je ponořen do slunečních paprsků a jeho tvář odráží světlo. Stejně tak světec odráží krásu Boha, na kterého myslí a kterého miluje. Je to dar, kterému se otevřeme, když se obrátíme správným směrem.

Svatý Václav neměl ani třicet let, když zemřel. Určitě to nebyl dokonalý, bezchybný člověk. Ale miloval Boha a snažil se žít a šířit jeho evangelium. Ukazuje nám správný směr. Je nám příkladem a povzbuzením.

A pokud má mít naše dnešní putování za svatým Václavem nějaký význam, je třeba ho správně prožít. Krom toho, že zazpíváme jednu z nejkrásnějších modliteb za vlast a národ – svatováclavský chorál, vydejme se po cestě svatosti. Nestačí jednou za rok říci: „Svatý Václave oroduj za nás,“ ale denně volat: „Svatý Václave, oroduj s námi.“

Rozhodněme se tedy, že budeme denně navštěvovat Boha. V modlitbě, v četbě Písma svatého, v přijímání svátostí. Myslet a milovat, svým vášním kralovat, po dobru a právu toužit, Bohu a lidem sloužit. To je odkaz svatého Václava, to je naše cesta k posvěcení života i národa.