Poušť

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle adventní (Lk 3,1-6) | 9. prosince 2018

Když se řekne poušť, představíme si většinou rovnou, mírně zvlněnou písečnou pláň. Ale poušť ve Svaté zemi je plná vysokých kopců a hlubokých proláklin. Není to žádná rovinka vybízející k pohodlné procházce, ale nehostinná pustina, kterou se dá projít jen s vypětím všech sil.

A tato poušť může být symbolem našeho života. I v lidském životě jsou vrcholy a propasti. Jsou chvíle, kdy je nám těžko a Boha se dovoláváme, jindy zase dny spokojenosti či světských starostí, kdy na něho zapomínáme.

A Bůh stále trpělivě čeká, jako rodič dítěte, až si to uvědomíme. Rodiče dospívajících o tom ví jistě své. Jak by byli rádi, kdyby se jejich děti zklidnily a dalo se s nimi rozumně promluvit. Stejně tak Bůh s nesmírnou trpělivostí čeká, kdy nám dojde, že není Bůh, který nás má zachránit ve chvílích nouze, že není Bohem, který by obchodoval s naší zbožností, že není Bohem na svátky, kdy se k němu přijdeme na chvíli „ohřát“. On je Bohem, který je „Bůh s námi“. Který chce být s námi.

I proto dnes zaznívá prorocká výzva (jedné z ústředních postav Adventu) Jana Křtitele: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán…“ Jsme vyzváni ke každodenní věrnosti. Jsme vyzváni k obrácení. Jak to ale udělat? Nejde o to, že já něco udělám, ale že vezmu vážně to, co dělá Bůh. Obrácení je odvrácení od vlastních představ, od sebezdokonalování podle našich plánů, a otevření se pro Ježíše. Je to on sám, kdo nás činí svatými. Takže nemám dělat nic? Naopak. Zvláště v dnešní době jde o velké úsilí, abychom Bohu nabídli prostor. Aby mohl pracovat na mně, na naší rodině, na našich dětech. Jak často jsou právě děti nechávány svému osudu. Ale je třeba sebe i je přivést k Bohu, aby on sám nás mohl činit krásnými lidmi.

Kdo mě trochu zná, tak ví, že rád fotografuju. Je takový trend mladých fotografů zachytit noční oblohu v nejrůznějších podobách. Já jsem se o to ještě nepokusil (použitá fotografie je od Dominika Nováka), ale je zajímavé, že pro takovou fotografii je třeba jít někam dál od civilizace, kde výhled na hvězdy nebude narušován tzv. světelným smogem, nejlépe se někde utábořit a exponovat na dlouhé časy, aby to nepatrné světlo dostatečně dosedlo na snímač fotoaparátu. A to platí i v přeneseném významu. I naše duše byla stvořena k tomu, aby se v ní zrcadlila krása Boží a krása nebe. Je však třeba zůstat věrný, stále. Mít v každém dni ten čas, kdy se nerušeně vystavíme Boží blízkosti, a on nás bude činit sobě podobnými a stejně krásnými.