Přijmout království

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Ježíše Krista Krále | 23. listopadu 2014

Tématem dnešní neděle je příchod Mesiáše a poslední soud. To je téma, ve kterém nemá smysl se ptát, jak bude probíhat, protože to je zahaleno tajemstvím. Lidé Ježíšovy doby čekali, že když přijde mesiáš, odmění spravedlivé, potrestá bezbožníky a stane se králem. Tak to naznačovala mnohá proroctví. Bylo proto veliké překvapení, když se mesiáš nestal králem, ale obětním beránkem a místo odsouzení nabídl hříšníkům odpuštění a spásu. To bylo a je i pro nás radostným překvapením.

I když si příchod Mesiáše můžeme jen těžko představovat, je potřeba se na něj připravovat. A k tomu si řekněme tři body.

První věc jsme slyšeli v evangeliu. Když přišel Ježíš poprvé na náš svět, nenastolil svou královskou vládu silou, ale podmanil si srdce lidí láskou. A dnes nás žádá, abychom šli v jeho stopách. Ukazuje nám, že můžeme na jeho lásku odpovědět, když mu budeme s láskou sloužit v našich bližních. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Kdo je ten nejposlednější? Nemusí to být jen chudák dobrák, kterému dáme jídlo, může to být i boháč a hříšník, na kterého přestaneme se závistí a hněvem nadávat, odpustíme mu a budeme se modlit za jeho obrácení. Bída totiž není jen hmotná, ale i duchovní, a zdá se, že té je v naší společnosti čím dál víc. A kdo ji má léčit, když ne my?

Za druhé nám pomůže příběh s názvem „Řetězy hříchu“. Ten řeší důležitou otázku.

Za opatem přišel člověk s otázkou: „Jak může být Bůh láska, když stvořil peklo, jak může být milující otec, když do něho odsuzuje lidi?“ Opat se zamyslel a pravil: „To je důležitá otázka, pokusím se na ni odpovědět příběhem:

Přijde duše do záhrobí a anděl ji vede k jejímu věčnému osudu. Po chvíli putování dorazí na nádherné místo. V prosluněné zahradě se pohybují krásní lidé, z tváří jim vyzařuje pokoj, radost a láska. Stačí udělat pár kroků a duše bude v ráji. Ale v tu chvíli se zastaví a nemůže dál. Podívá se na své nohy a vidí, že jsou spoutány řetězem. Prohlíží řetěz pozorněji a zjistí, že na každém oku je nějaký nápis. Po chvíli rozluští i písmo a čte: závist, hněv, zloba, pomsta, žárlivost, žádostivost… Při každém slově si vzpomene na chvíle, kdy se těchto hříchů v životě dopouštěla. Tu začne prolévat hořké slzy smutku, bolesti a veliké lítosti. A jak slzy dopadají na oka řetězu, začínají ho rozpouštět. Za nějaký čas je duše volná a vstoupí mezi ostatní blažené.

Synu, vím jistě, že Bůh stvořil nebe. A domnívám se, že peklo je stav těch, kdo do něho nevstoupí, protože si kolem sebe omotali řetěz zla a nechtějí ho rozpustit upřímnou lítostí a pokornou touhou po odpuštění. Věřím, že člověka do pekla neuvrhne Boží odsouzení, ale pýcha, pro kterou není schopen lítosti a prosby o milost. Čím dřív si člověk pokorně přizná, že ho hřích svazuje a odvádí od pravé lásky a štěstí, že ničí život jeho i celého světa, že je to největší urážka laskavého Stvořitele, tím dřív se v něm může probudit dokonalá lítost, která otevírá cestu k věčnému štěstí.“

Do třetice snad ještě jedno důležité uvědomění. Člověk může přistoupit k pokání až na poslední chvíli svého života. Ale nelze to učinit z vypočítavosti. Nelze své pokání odkládat, je totiž nejisté, zda k němu později budeme mít dost síly. A navíc, čím člověk žije tady na zemi, tím ovlivňuje i své definitivní rozhodnutí pro Boha. Vůbec je to velká nemoudrost, když čas strávený s Bohem považujeme za přítěž. O kolik by byl náš život jednodušší, kdybychom jej žili s Božím nadhledem, s důvěrou v jeho pomoc.

Své svědectví nám ve své modlitbě podal sv. Augustin:

„Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Hle, Tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem Tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě, drželo mě daleko od Tebe…“