Prosba za misie

Text k zamyšlení u příležitosti 29. neděle v mezidobí (Lk 18,1-8) | 20. října 2019

Dnes je Den modliteb za misie – Misijní neděle. Modlíme se za misijní dílo na celém světě a celý svět se modlí za nás, protože v celosvětovém měřítku je v počtu ateistů (lidí popírajících Boha a náboženství) Česká republika na třetím místě. Víc ateistů než my, má jen Čína a Japonsko. Zatímco 90 % Američanů věří v Boha, u nás je 91 % mladých od 16 do 29 let nevěřících (výzkum zveřejněný v roce 2018 v deníku The Guardian). Tyto statistiky ukazují, jak důležitá je misijní činnost v našem národě. I proto je dobře, že papež František vyhlásil letošní říjen za Mimořádný misijní měsíc a my se můžeme nad tématem misií zamýšlet.

V minulých dvou nedělích jsme si řekli, že pokud má náš život přinášet misijní ovoce, je důležité prožívat víru v Boha jako vztah, ve kterém nesmí chybět pozornost a vděčnost. Dnešní evangelium ukazuje, že dalším důležitým projevem víry je prosebná modlitba. Pán Ježíš své současníky i nás povzbuzuje k vytrvalé modlitbě. K tomu přidává zajímavé podobenství, které ujišťuje o Božím zastání. Ukazuje Boha jako opak onoho soudce. Boha, kterého není třeba přemlouvat.

A mnoho lidí se tím i řídí. Zvláště když přijdou těžkosti a trápení, obrací se k Bohu a volají často o pomoc nejen věřící, ale i ateisté. A někdy jsou zklamaní a říkají: „Já jsem se pomodlil a Bůh nic neudělal.“ Co na to říci? Ježíš neslibuje, že když budeme prosit, tak za nás Bůh vyřeší problémy a udělá zázraky. Slibuje zastání. Slibuje, že Bůh bude stát za námi a my na nic nezůstaneme sami. Úryvek evangelia končí větou: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ To je klíč k pochopení. Naše vytrvalá modlitba neslouží k přemlouvání Boha, ale jako příležitost k proměně našeho srdce. Když se modlíme, jsme s Bohem. A tím roste naše poznání, odhodlání, odvaha, láska, … Takto můžeme dojít k tomu, co je nejdůležitější, zač prosit nejvíce. Odpověď můžeme hledat v příběhu:

Do kláštera přijali starého kněze, který občas vypomáhal slavením mše svaté. I když to byla užitečná pomoc, přišel jednoho dne kostelník za opatem se stížností: „Představte si, otče, že ten kněz místo úmyslu, který si lidé domluvili, slouží mše jen ‚za obrácení hříšníků‘. Můžete mu domluvit, aby to nedělal?“ Opat pokýval hlavou a vypravil se za starcem, aby zjistil, co ho k tomu vede. Našel ho a zeptal se: „Otče, říkali mi, že sloužíte mše jen za obrácení hříšníků. Proč nepřijímáte i jiné důležité úmysly?“ Kněz se na opata podíval a pravil: „Až umřeme, nebudeme mít na věčnosti největší radost z toho, že jsme se na zemi dobře najedli, napili, měli pěknou práci, krásný dům či si užili zdraví. To už nám bude jedno. Radovat se budeme z toho, že se naši rodiče, děti, přátelé, a dokonce i nepřátelé, díky našim přímluvám obrátili a dosáhli spásy. Dokud jsem žil ve světě, prosil jsem za všechny potřeby světa. Ale nyní, když stojím před branou věčnosti, která se může každou chvíli otevřít, prosím jen za to, co mi připadá ze všeho nejdůležitější.“

Pán Ježíš nás učí prosit za vše, co v životě potřebujeme. Ale nad tím vším je prosba za naši budoucnost na věčnosti. Kéž nás každá prosebná modlitba na prvním místě více sblíží s Bohem – více nás k němu obrátí. Tak i my sami můžeme vyprošovat a zprostředkovávat obrácení těm kolem nás.