Shodnout se a prosit

Text k zamyšlení u příležitosti 23. neděle v mezidobí (Mt 18,15-20) | 10. září 2017

Včera jsme na ministrantské pouti měli mši svatou s budoucím pomocným biskupem otcem Josefem Nuzíkem, který při promluvě mimo jiné srovnával roli herce a ministranta. Zatímco takový herec po představení sundá svůj kostým a žije svůj osobní život, ministrant pověšením svého ministrantského oblečení na věšák nepřestává být ministrantem. I dále doma či ve škole zůstává Božím služebníkem a pomocníkem – misionářem dneška. Obdobně jsme to prožívali s ministranty i scholou na prázdninovém soustředění, kdy jsme se připravovali být „světlem pro tento svět“. A podobně jako u ministrantů či scholy to můžeme říci i o každém, kdo je křesťanem. I když je v dnešní době velkým pokušením nechat své „křesťanství“ vysvlečené někde u kostela a po týdnu nebo jiné době ho přijít jaksi oprášit, my máme být křesťany sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně.

Přišli jsme dnes nad Vlčnov, abychom děkovali a prosili za úrodu. V evangeliu pak slyšíme o velké naději: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce.“ Tato věta nabízí velké bohatství. Ne snad jen v tom, že si můžeme vyprosit veliké věci, ale ve zmíněné podmínce. Jaká je to podmínka? Aby nás Bůh mohl vyslyšet a obdarovat, je zde podmínka „shodnout se“. Tedy nebýt ve sporu, v konfliktu.

Konflikty byli, jsou a budou, ale je třeba je správně řešit. Kolikrát se stane, že nám někdo ublíží, a my to řekneme každému, koho potkáme, jen ne tomu, kdo nás ranil. Místo toho, abychom daný vztah léčili, pěstujeme v sobě zlobu, která nás ničí. Z evangelia můžeme přitom vyvodit: „Když ti někdo ublíží, jdi a řekni mu to. Bez vyčítání (minulých prohřešků), bez urážek a ponižování (ty jsi…), pojmenuj kámen úrazu a snaž se ho odvalit z cesty, kterou ve vztahu mezi vámi zatarasil. Když se ti to podaří, vykonáš veliký skutek lásky a přivoláš veliké požehnání. Takové usmíření neodkládejme, nečekejme, až ten druhý dostane rozum nebo až sám přijde odprosit. V evangeliu čteme, že když někdo má něco proti nám, máme to být my, kdo vyvine iniciativu usmíření. A to není lehké. Někdy to nezvládneme sami, je třeba pomoci nestranné osoby. Tuto roli mohou naplnit manželské, rodičovské poradny, dobří přátelé, kněží. Pomocí může být kmotr od křtu či svědek od svatby.

Bratři a sestry, přišli jsme děkovat a prosit za úrodu. Učiňme rozhodnutí k usmíření (aby nám nic nebránilo Boha prosit) a shodněme se v prosbách nejen za úrodu našich polí, ale i za úrodu duchovní. Aby náš život přinášel plody na další generaci, abychom děti a mládež nenechali napospas džungli dnešní společnosti, ale láskyplně a přesvědčivě (zvláště svým vlastním příkladem) udělali všechno pro jejich spásu. A o to, co se učili naši ministranti a schola, usilujme i my všichni dospělí. Nebuďme supermarketovými křesťany, kteří si vyberou, co se jim zrovna hodí. Ale dávejme vždy a ve všem přednost Bohu. Jen tak můžeme hovořit o naší budoucnosti.