Skrze Krista, s ním a v něm

Text k zamyšlení u příležitosti 28. neděle v mezidobí | 9. října 2016

Fides tua te salvum fecit – víra tvá tě uzdravila, zní poslední věta dnešního úryvku evangelia. Ale někteří ji zaměňují za Via tua te salvum fecit – cesta tvá tě uzdravila… Žijeme v době mobilní. Proti našim předkům máme v cestování náramné možnosti a je dobře, když je využíváme i pro svůj duchovní život. Mnozí lidé na poutích zakusí obrácení a uzdravení duše či těla. Není divu, že se o své zážitky rádi podělí. Ale jako všude, i zde hrozí nebezpečí, že se dobrá věc může zvrtnout špatným směrem.

Vyprávěla jedna paní, že se svěřila kamarádce se svým trápením, a dočkala se tohoto zvláštního povzbuzení: „Jestli chceš, aby se to vyřešilo, měla bys zajet na Hostýn a tam se pomodlit u Panny Marie. Když to nepomůže, zkus vyrazit do Lurd, tam je to ještě větší síla. A kdyby ani to nepomohlo, zkus pěšky navštívit Santiago de Compostela… To by v tom byl čert, aby něco z toho nepomohlo.“

Nevzpomínám tento příběh proto, že bych chtěl kritizovat poutě. Naopak. Ty jsou samy o sobě dobré a prospěšné. I malomocné z dnešního evangelia posílá Ježíš na několikadenní pouť. Jdou ze severu Izraele do Jeruzalémského chrámu. Pro malomocné těžká cesta. Pěšky, v horku pouště, bez ubytování, strava jen co jim lidé odloží do košíku u cesty. Není divu, že někteří nabyli dojmu, že když tuto cestu podstoupí, zaslouží si uzdravení a nový šťastný život. Kolikrát i my smýšlíme podobně a říkáme si, že čím je pouť drsnější, tím spíš Bůh vyslyší naše prosby…

Ale jeden z těch malomocných je jiný. Zjistí, že je uzdraven i když ještě nesplnil, co jim Ježíš přikázal. A hned přerušuje cestu a vrací se, aby poděkoval. Pochopil, že za jeho uzdravením nestojí putování, ale Ježíšova moc. A to je poselství dnešního evangelia. Člověka nespasí, neuzdraví a nezachrání konání záslužných skutků, ale moc Ježíše Krista.

Někdy se vracíme z poutě plni radosti, že jsme dosáhli vyslyšení. Ale není to sama cesta, náš záslužný čin, kterým jsme dosáhli vyslyšení. Možná jsme si při putování něco důležitého uvědomili, možná jsme duchovně povyrostli. Ale dnešní evangelium nám znovu připomíná, že je to Kristus, kdo nám pomáhá. To jeho oběť na Golgotě je zdrojem všech milostí a jemu je potřeba, zvláště při slavení eucharistie, ve chvíli proměňování, poděkovat.

Proto se církev modlí důležitou modlitbu: „Skrze Krista, s ním a v něm…“ dostáváme všechny milosti a dary od Boha a skrze Krista, sním a v něm pak vzdáváme za vše Bohu chválu.

Co z toho vyplývá? Měli bychom se snad dívat na poutě s despektem jako na něco zbytečného? Rozhodně ne. Vždyť i ti malomocní byli uzdraveni během putování. Ale co je důležité – neměli bychom nikdy zapomínat, že zdrojem milostí není naše snaha někam dojít, ale Kristus Ježíš, který nás na pouť poslal. Jemu patří poděkováni za všechny milosti a zázraky. Proto na žádné správné pouti neschází možnost prožít svátost smíření, proto každá správná pouť vrcholí slavením mše svaté, abychom se setkali s Ježíšem, který nás obdarovává a kterému máme vzdát za všechno chválu. Kterého máme po návratu následovat, se kterým máme žít v úzkém spojení. Kdo to dělá neputuje zbytečně, ale pochopil to, co ten Samařan z dnešního evangelia.