Slovo na počátku

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle po Narození Páně (Jan 1,1-18) | 5. ledna 2020

Když řekne dítě první slovo, bývá to velká sláva. Všichni se radují. I Bůh na počátku vyslovil Slovo, díky kterému jsme tady a díky kterému máme naději na život věčný. Vyslovil Slovo, ze kterého se máme radovat. Tímto Slovem je Ježíš Kristus. „Všechno povstalo skrze ně(ho) a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Pro nás je Ježíš postava stará 2000 let. Ale Jan odhaluje, že těch 2000 let je jen nepatrný okamžik v bytí Božího Syna. Skrze něho povstal svět, skrze něho přišlo do světa světlo spásy, skrze něho dostáváme milost za milostí. To všechno nám říká prolog Janova evangelia. Můžeme mu věřit?

Svatý Tomáš Akvinský na tuto otázku odpovídá dlouhým pojednáním. Jeho myšlenky však můžeme shrnout do krátkého závěru: Jan patřil mezi nejchudší rybáře. Když se setkal s Ježíšem, neuměl ani číst a psát. Přesto jeho evangelium patří mezi skvosty literatury. Jak mohl nevzdělaný rybář napsat tak úžasné básnické a teologické dílo? Dokázal to proto, že byl inspirován působením Ducha Svatého. Jeho evangelium má svůj počátek v Bohu, který Jana použil jako svůj nástroj. A proto v sobě nese pravdu, které můžeme bez obav věřit a na které můžeme postavit svůj život.

Rozjímání jeho evangelia by mohlo naplnit roky našeho života, ale my se dnes zastavíme u jediné myšlenky. Evangelista Jan nazývá Božího Syna Slovem. Jsou různé důvody, proč tak učinil, my si dnes řekneme jen jeden z nich.

Když na něco myslím nebo něco cítím, potřebuji slovo, abych to mohl sdílet s někým druhým. Slova jsou mosty, díky kterým se naše myšlenky a pocity dostávají k druhým lidem.

I Kristus je takový most. Most mezi námi a Bohem. Skrze něho máme poznat, jak o nás Bůh smýšlí, co k nám cítí, jak nás miluje. Proto je důležité se k tomuto mostu neobracet zády. Lidé staví mosty, aby měli k sobě blíž. Kristus je most, který nám dal sám Bůh, abychom se s ním mohli sblížit. Je to ten nejcennější dar, který jsme kdy dostali. A proto bychom jeho poznávání měli věnovat tu nejvyšší pozornost.

Jak je nevděčné, když se někdo dlouho připravuje, aby nám sdělil něco krásného a ve chvíli, kdy začne promlouvat, my se k němu obrátíme zády a věnujeme se zbytečným a podřadným věcem. Proto Jan Zlatoústý v rozjímání nad prologem říká: „Nepřemýšlej v kostele o tom, co se děje doma, ale přemýšlej doma o tom, co se říkalo v kostele.“ Poznávejme Krista a veďme k němu i své děti. „Vodíte děti do divadel, ale když mají získat něco prospěšného pro duši, hned mluvíte o nedostatku času. Věnujete čas všemu možnému, ale věnovat čas věcem Božím, pokládáte pro děti za obtížné a nevhodné. Jejich život je přitom na rozcestí mezi špatností a ctností. Kdo je odvede od vchodu do špatnosti a zavede je na cestu dobrou? Kdo jim vtiskne natrvalo správný způsob života, když ne vy?“

Přivést děti ke Kristu je jako postavit je na most, který vede k Bohu a k věčnému životu v nebi. Proto uposlechněme více jak 1600 let staré rady Jana Zlatoústého a dovolme Bohu, aby se nám dával poznat skrze vtělené Slovo, Ježíše Krista. Kéž s jeho pomocí dosáhneme nejen šťastného prožívání našeho pozemského putování, ale i svého cíle, věčného života v nebi.