Stavba našeho života

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Výročí posvěcení postela (Lk 9,51-62) | 30. června 2019

Když se započíná jakékoli velké dílo, je důležité určit nějaká pravidla, normu, připravit plán. Ne náhodou se tak děje i v díle největším, v budování stavby našeho života. Podívejme se na ně.

V díle našeho života hrají důležitou roli momenty setkání člověka a Boha. Těmi nejdůležitějšími jsou setkání při mši svaté. Každá mše svatá je „vrcholné setkání“ s Bohem skrze Ježíšovu oběť na kříži a Zmrtvýchvstání. Proto má v našem životě své místo snaha mše svaté se zúčastnit. Kolikrát jsme unaveni, ale Ježíš nám říká, abychom právě proto přišli. Právě pro svou únavu a zaneprázdněnost. Jistý člověk si stěžoval knězi, že nemá čas se modlit ani deset minut. Ten mu na to dal radu: „V takovém případě je třeba se modlit aspoň hodinu.“ Nad tím vším máme Boží pravidlo, že není týden bez neděle, není neděle beze mše svaté. Ani zde nejde donekonečna diskutovat. Až nebude tolik práce, až bude sklizeno, až děti vyrostou… Bez nedělní mše svaté nemůžeme duchovně dýchat. Čím déle se jí vyhýbáme, tím se umenšuje naděje na nové duchovní „nadechnutí“. I když víme… u Boha není nic nemožného.

Když pak přijdeme a jsme na mši svaté, je třeba s Bohem komunikovat, naslouchat mu. Jak už jsem mnohokrát upozorňoval: S jakým úmyslem přijdeme, s takovou se vrátíme domů. Zde je pak další důležité pravidlo: Je třeba naslouchat, co mi Bůh chce sdělit. Znáte to, vždy si člověk uvědomí, kdo všechno by měl to dané evangelium či kázání slyšet. A jestli dával pozor a vzal si to k srdci. Ale… to jediné, co musím udělat je, vzít si to k srdci sám. Také můžeme říci, ale to už jsem slyšel tolikrát, znám to. Významný exercitátor P. Adam Rucki vždy připomínal: „Nejdelší cesta světa je mezi hlavou a srdcem.“ To, že něco znám, vím, slyšel jsem to, ještě zdaleka neznamená, že to žiji, že se to v mém životě stalo skutečností. Tady platí důležité pravidlo, ptát se: „Co chce dnes říci Bůh mně?“

Slavíme dnes slavnost Výročí posvěcení kostela. Jde nejen o dům jako takový, kde se schází farní rodina, kde se rodíme pro nebe, kam přicházíme pro milosti a požehnání, kde se upevňují naše životní rozhodnutí, kde se vyprovázíme při cestě na věčnost… je to také symbol. Kostel je symbolem církve. Což nám připomíná další pravidlo, víra se nežije v kostele nebo jen v kostele, ale doma v rodině. Ano, to, co zde načerpáme, pak neseme domů a tam to žijeme. Jaké tragédie mohou vyvstat z toho, že podlehneme iluzi dokonalosti, ale jsme přitom křesťany jen zde, ale za dveřmi kostela se „převlékneme“ za lidi světa. Kostel je symbolem naší víry, nejen toho, co prožijeme zde, ale toho, co zdi této budovy přesahuje. Je symbolem života našich rodin, víry v našich domovech.

Evangelium dnešní neděle nám ukazuje, že je třeba se rozloučit s polovičatostí, že se nesmíme nechat spoutat zlem. Boží království si žádá opravdovost, odhodlanost, upřímnost. Kéž je tato stavba, kterou jsme zdědili po předcích, o kterou se staráme a kde se scházíme, krásným a výmluvným symbolem naší víry. A kéž zase naše víra dává smysl a skutečnou hodnotu této budově.