Svátost smíření uzdravuje, osvobozuje a očišťuje

Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí | 15. února 2015

S dětmi lze hrát takovou hru, ve které se kreslí obrázek. Postupně přibývají čáry, rýsují se tvary až nakonec někdo pozná, co to je. Evangelia liturgického mezidobí nám nabízejí podobnou aktivitu. Postupně nám představují Ježíše, který uzdravuje nemocné, osvobozuje posedlé, očišťuje malomocného a nakonec veřejně postaví na nohy ochrnulého. Můžeme položit otázku: „Co to všechno dohromady znamená? Odpověď je skrytá až v sedmé neděli v mezidobí, které se již pro začínající dobu postní nedočkáme. Ale prozraďme se, tam Ježíš odkrývá tajemství svátosti smíření. V ní jsou všechny tyto Boží skutky spojeny v jeden obrovský dar. Svátost smíření nabízí uzdravení, osvobození, očištění a postavení na nohy.

Svátost smíření uzdravuje

O jaké uzdravení ve svátosti smíření jde?

Jedna babička šla ke zpovědi a doprovázela ji malá vnučka. „Babi, proč tam jdeš?“ zeptalo se dítě. Babička nechtěla přiznávat, že má hříchy, a tak odpověděla: „Aby mě Pán Bůh uzdravil.“ Dítě ztichlo a čekalo. Když babička vyšla ze zpovědnice, ozvala se dívenka znova: „Moc to nepomohlo, co?“ „Proč myslíš?“ ptala se babička. „Protože kulháš pořád stejně.“ „Moje milá, možná to tak na pohled vypadá, ale věř mi, že se stala velká změna. I když pořád kulhám, po zpovědi se na tu svou bolavou nohu už nezlobím a nenadávám, mám víc trpělivosti a sílu nést kříž nemoci. Nemám možná zdravější tělo, ale dušičce je určitě líp.“

Svátost smíření uzdravuje z trápení, které přinesl život, ze zranění, které nám způsobili druzí, z ran, které jsme své duši zasadili svými hříchy. Každé zlo se na nás podepíše.

Duše zraněná hříchem onemocní smutkem. A proto je dobré, když ve svátosti smíření odhalíme rány, které nás bolí, a poprosíme kněze, aby se za naše uzdravení pomodlil. Odevzdáme se Ježíšovi, aby nás léčil. Jako uzdravení těla začíná návštěvou lékaře a pokračuje dodržováním pravidel léčby, podobně i uzdravování duše zpovědí začíná a životem s Bohem směřuje ke zdárnému konci.

Svátost smíření nás osvobozuje

Jeden mladík přišel ke zpovědi. Zběžně vyjmenoval několik hříchů, vyslovil lítost a čekal na pokání a rozhřešení. Tu se ho kněz zeptal: „A co vaši rodiče, jak s nimi vycházíte?“ „V pohodě. Já se s nimi totiž vůbec nebavím.“

Každý se někdy stane zajatcem. Můžeme být zajatci strachu (když jsem někomu ublížil), zklamání (z druhých i ze sebe), hněvu… Zlý duch umí umně využít našich slabostí, izolovat nás, že se kolikrát nedokážeme vydat na cestu usmíření. Jsem pak otroky hříchu. Tomu, co nás spoutává, říkáme neřest.

Co s tím? První věc je, že si to přiznáme. Snadněji se rozvazují pouta, která vyneseme na světlo, než ta, která skrýváme ve tmě.

Druhá věc je rozhodnutí odevzdat to Kristu. Začneme ho prosit o pomoc. Kam Krista pozveme, tam přichází a kam přichází, tam pomáhá. Velikou pomocí je pak prosba o přímluvu Panny Marie a svatých.

Třetí věc je úsilí o dobro. Není problém spoutat člověka, který leží a podřimuje. Ale zkuste spoutat mladíka, který utíká za svou životní láskou. Zvednout se a žít své přátelství s Kristem je mnohem víc než se zaměřit jen na boj s hříchem.

Podobně taky, jako u tělesného zdraví, platí i zde, že vše začíná ve svátosti smíření. A pak je jen na nás, zda získanou svobodu budeme žít i v každodenním životě.

Svátost smíření očišťuje

Tak jako Ježíš v dnešním evangeliu hned očistil malomocného, tak jako milosrdný otec v podobenstrví přijal marnotratného syna, dal mu na ruku prsten a připravil hostinu, tak jedná Bůh i s námi. Je to velký dar očisty, který dostáváme hned. Bůh nečeká až se osvědčíme, až si to zasloužíme. Přesto jsme to my, kdo ho necháváme čekat.

Ve středu začneme dobu postní, která je dobou osobní obnovy. Na jejím konci nás čeká velikonoční zpověď. Proč ale nevpustit Ježíše uzdravujícího, osvobozujícího a očišťujícího hned. Jak moc touží, aby nás mohl provázet všemi dny této svaté doby.

Jednou přijel opat zpovídat do veliké městské farnosti. Zanedlouho se před jeho zpovědnicí objevila dlouhá řada a jen velmi pomalu se posunovala kupředu. Večer se na něj obrátil místní farář a pravil: „Co jsi to tam prováděl? Jak jsi to zpovídal? Tady nejsi v klášteře! Tady to musí být šup, šup! Hříchy, lítost, pokání, žádné vybavování. Rozhřešení a konec.“ Opat jen pokorně sklonil hlavu a mlčel. Uplynulo několik let a onen městský farář se vážně rozstonal. I povolali opata, aby ho zaopatřil. Přistoupili ke zpovědi. Farář, vědom si vážnosti situace, procházel svůj život, vzpomínal na všechny hříchy, rozprávěl o okolnostech a vážných životních situacích. Čím déle se vyznával, tím více se opat usmíval. Po skočení obřadu se ho proto farář zeptal: „Čemu ses usmíval?“ „Vzpomněl jsem si, jak tu někdo říkal: hříchy, lítost, pokání, žádné vybavování.“ „Ale to je u obyčejné zpovědi! Tato je jiná. Vždyť nevím, jestli dožiju rána!“ „To nevíme nikdo. A proto je každá zpověď mimořádná, vždyť nikdy nevíme, jestli není naší poslední příležitostí připravit se na věčnost.“