Svědectví o vzkříšeném Kristu

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční | 15. dubna 2012

Když se lidé ptají, jaké máme důkazy Ježíšova zmrtvýchvstání, máme pro ně dvě odpovědi. Prvním nepřímým důkazem je Ježíšův prázdný hrob a druhým svědectví apoštolů.

Co víme o Ježíšově hrobu? Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže a pohřbeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Janovo evangelium uvádí, že Nikodém přinesl k pohřbu směs myrhy a aloe, asi 100 liber. To je necelých 33 kg vonných látek, které se rozetřely mezi lněná plátna, do kterých bylo tělo zabaleno. Hrob vytesaný ve skále měl půdorys 2 x 2 metry a byla v něm asi 60 cm vysoká kamenná lavice, kam položili zabalené Ježíšovo tělo. Poté byl vchod do hrobu zavalen těžkým kamenem, který byl ke vchodu dopraven pomocí pák. K hrobu byla povolána římská stráž, která připevnila na hrob pečeť, symbol římské autority. Každý, kdo by se pokusil kámen odstranit, by pečeť porušil a přivodil tím na sebe přísný trest. Přesto byl třetího dne hrob prázdný. Diví se tomu ženy, které k němu po ránu přicházejí, nepopírají to ani velekněží, kteří uplácí vojáky, aby šířili lež, že Ježíše ukradli jeho učedníci. Ti ke hrobu přibíhají, ale jen jediný z nich (Jan) uvěří, že prázdný hrob je němý svědek Ježíšova zmrtvýchvstání. Pro všechny ostatní je prázdný hrob nepopiratelným, ale záhadným faktem, který přináší otázku: „Co se stalo s Ježíšem?“

Na ni se záhy dostává učedníkům odpovědi. Vstal z mrtvých a zjevuje se. Jako první zažije toto mimořádné setkání Marie Magdaléna. Po ní přicházejí na řadu další: učedníci jdoucí do Emauz, apoštolové při rybolovu, a jak jsme četli v dnešním evangeliu, apoštolové zavření v místnosti, kde se Kristus náhle zjeví, aby se dal poznat Tomášovi. Všechna evangelia zdůrazňují strach, úžas a radost učedníků. Kromě apoštolů Ježíše vidělo na 500 dalších lidí. Byla to opravdová setkání s Kristem, o kterém byli ochotni svědčit, i když jim za toto svědectví hrozilo pronásledování a smrt. Setkali se s Ježíšem v jeho tajemném těle, které neslo stopy mučení, ale také rysy oslavení.

Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jako v případě vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu nebo Lazara. Tyto osoby se vrátily do normálního života a opět po nějakém čase znovu zemřely (KKC 646). Ježíš však ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor, do nebeského království (KKC 646).

Že má Ježíš skutečné tělo si mohou učedníci ověřit tím, že se Ježíše dotýkají a on že s nimi jí. Není to přelud, přízrak či duch, je to jejich Pán. Zároveň však poznávají, že jeho tělo není omezeno fyzikálními zákony, může se zjevit kde chce, zamčené dveře pro něj nejsou překážkou. Ježíš je svrchovaně svobodný a může se zjevovat v podobách, ve kterých ho učedníci byli zvyklí vídat (Mk 16,12). Někdy ho poznají hned, jindy to nějakou dobu trvá, ale nakonec ho bezpečně poznávají a neváhají o tom vydat svědectví, které navíc dostává zcela novou dimenzi po seslání Ducha svatého (KKC 645).

Ježíš žije a volá k životu každého z nás. Hezky o tom vypovídá jedna modlitba:

Ježíši Kriste,
zabitý a živý,
tvé tělo přibili, probodli,
do plátna zabalili,
ke hrobu kámen, pečeť,
stráže postavili.
Však třetího dne,
marná lidská snaha,
hrobka je prázdná,
začíná tvá vláda.
Kéž moc tvého zmrtvýchvstání,
duše naše stále chrání,
ať na cestě k životu věčnému
dáme i my jednou sbohem,
svému hrobu prázdnému.
Amen.