Uzdravení víry

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle velikonoční (Lk 24,13-35) | 26. dubna 2020

Když čteme o této úžasné události, která se stala v den Zmrtvýchvstání, jak se dva zklamaní a smutní učedníci (jeden z nich se jmenoval Kleofáš) odebrali do svého domova, možná nás někdy napadla otázka, proč to vzdali takhle rychle. Jak je možné, že nesnažili zjistit pravdu, nešli se podívat ke hrobu…? Máme před sebou dva zlomené muže, kteří, ať už si to uvědomují nebo ne, prožívají krizi víry. A tak z místa naděje, zabydleni ve svém zklamání, odcházejí pryč.

Opravdu se ale nesnažili? Jsou zde hned tři věci, které je zachránily: rozmlouvají o svém zklamání, naslouchají Pánu a usednou s ním ke společnému stolu. To, co vidíme na emauzských učednících, je velmi důležitým příkladem pro nás. Celá ta jejich cesta představuje i naši cestu víry. Ježíš je nám nablízku, i když ho nepoznáváme. A když jsme ochotni s ním rozmlouvat a naslouchat mu, tak nám pomáhá porozumět Božímu plánu, nechává rozhořet naše srdce. Když pak slavíme eucharistii, poznáváme ho. Toto všechno nás může ve víře povzbudit, může uzdravovat naši víru, ale jen za předpokladu, že chceme.

Při jednom kázání vyslovil opat myšlenku: „Bůh je nám stále nablízku, a to i ve chvíli, kdy se my od něho nesmírně vzdalujeme.“ Jednoho člověka to zaujalo a zeptal se, co tím myslel. Opat vyšel s mužem před kostel, stanul mu tváří v tvář a řekl: „Když se na mě díváte, jsem pro vás blízko. Ale když se ke mně obrátíte zády a budete se dívat opačným směrem, budu pro vás rázem až na druhém konci světa. I když stále stojíme hned vedle sebe, můžeme si být velmi blízcí i velmi vzdálení. A tak je tomu i s člověkem a Bohem. Bůh stojí stále vedle nás. Ale jestli zakusíme jeho blízkost, záleží na tom, zda se k němu otočíme tváří v tvář.“

Víra je velký dar. Je třeba ji neustále oživovat zakoušením Boží blízkosti. Přijměme inspiraci učedníků z Emauz… nejen těch, co kráčejí do Emauz, ale zvláště těch, co jdou z Emauz, aby se dělili o svou zkušenost s Ježíšem. Nechejme se uzdravovat (rozmlouváním s Ježíšem, nasloucháním a přijímáním), ale buďme zároveň i povzbuzením jeden pro druhého.