Z otroka bratr

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle po Narození Páně | 4. ledna 2015

V dnešním úryvku evangelia slyšíme větu, že „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi…“ (Jan 1, 12). O jaké moci to zde mluví? Abychom trochu více porozuměli těmto slovům, připomeňme si situaci tehdejšího domácího společenství. V čele domácnosti stál otec domu. V něm se soustřeďovala všechna práva a povinnosti. Ostatní členové domácnosti se dělili na potomky a otroky. Potomci měli své výsady, byli budoucími dědici. Otroci měli jen povinnosti. Neměli žádná práva, neměli žádnou moc, žádné možnosti vzestupu, o dědickém právu nemluvě. Na druhou stranu někteří otroci požívali i určitého významného postavení. Pokud požívali důvěry pána, mohli se vyšvihnout do postavení správce, učitele dětí, ekonoma apod. Nicméně otrok byl otrok – neměl práva, neměl moc, jeho postavení zcela záviselo na blahovůli jeho pána.

Postavení člověka v období Starého zákona, v období před Vykoupením bychom mohli přirovnat k postavení privilegovaného otroka v domě hodného pána. Pán měl přátelský vztah k otrokovi, choval se lidsky, byl mu otcovsky nakloněn, bylo o něho postaráno, měl odpovědnost, která byla přesně vymezena, byl příjemcem příkazů – ale byl jen otrokem. Byl otrokem, který se měl dobře, který měl i určitou naději, že se jeho situace změní, že dosáhne svobody.

Příchodem Kristovým se situace radikálně změnila. Prvorozený Syn prohlásil všechny otroky v domě za své bratry. Učinil je spoludědici, dal jim „moc“.

Syn na rozdíl od otroka to v mnoha směrech nemá snadné. Je nositelem odpovědnosti, podílí se aktivně na chodu domácnosti. Ví, že je to jeho dům, že on tam patří, že je to jeho budoucnost. Nemůže být jen pasivním „plničem“ příkazů, je přece syn, je svobodný – má „moc“ – a proto má odpovědnost, je nositelem iniciativy, neboť otec mu dává účast na svých plánech, na svých úmyslech.

Ptejme se sami sebe, zda se v království Božím cítíme jako synové, jako dcery, nebo jako otroci. Zda máme mentalitu lidí svobodných nebo mentalitu otroků. Jestliže Boží zájmy jsou našimi zájmy, osud církve je naším osudem, cítíme spontánně nutnost být aktivní, jsme syny. Pokud se však omezíme na to, že plníme jen ty základní povinnosti, a o ostatní „ať se postarají ti tam nahoře“, máme mentalitu otroků. Nebo, což je ještě horší, mentalitu duchovních konzumentů. To by ale nebyl přístup Božích dětí, synů a dcer.

Moc stát se Božími dětmi dal všem, kdo se zrodili z Boha. Z Boha jsme se zrodili svátostí křtu. Máme moc, že můžeme s Bohem žít jako jeho děti. Že mu můžeme říkat: „Abba, Otče!“