Z poselství papeže Františka

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle po Narození Páně | 3. ledna 2016

Pro letošní rok vydal papež František několikastránkové poselství. Nemůžeme ho nyní celé promyslet a prorozjímat, uveďme si alespoň několik důležitých myšlenek.

Neupadejme do lhostejnosti, která ubíjí, do zvykovosti, která uspává duši a brání objevovat novost, a do cynismu, který ničí.

Bohu na nás záleží, jsme jeho děti, jak připomíná dnešní evangelium. Nebuďme lhostejní k Bohu, sobě, lidem a světu. Co pro to udělat konkrétně? Opakem lhostejnosti je zájem.

Mějme zájem o duchovní život – o život s Bohem. Mějme zájem o modlitbu, svátosti, vybudujme si k nim hezký vztah a naučte se z nich radovat. Modlitbu prožívejme jako radostnou slavnost – zapalme si třeba svíci, zpívejme si, střídejme modlitby, aby se nestaly únavnou rutinou. Mši svatou vždy za někoho obětujme, zpověď prožijme jako slavnost, která vrací krásu naší duši.

Nenechme se k duchovnímu životu přemlouvat a nutit. Sami buďme těmi, kdo vyzývají ke společné modlitbě, sami buďme aktivní. A nenechme se obelhat sami sebou: „Začnu až v důchodu… až nebudu schopný pracovat.“ Nebo naopak: „Už jsem se dost do kostela nachodil.“

Lidé málo myslí na svou budoucnost, zanedbají přítomnost a ve staří už nemají sílu ani schopnosti napravit, co v mládí zanedbali. Často tomu podlehnou rodiče, když zanedbají výchovu ve víře, a na staří již nemohou nic z toho dohnat. Buďme prozíraví. Právě nyní.

Nenechme se odradit potížemi. Jak už jsme si říkali, kdo se pustí do boje o záchranu duší, setká se s těžkostmi a zkouškami. Kdo bere víru vážně, zakusí útoky zlého ducha. Ale s Boží pomocí a ochranou se nemusí bát.

Ať v každém křesťanu dozrává pokorné a soucitné srdce schopné hlásat milosrdenství a svědčit o něm, schopné odpouštět a dávat a otvírat se vůči těm, kdo žijí na nejbezradnějších existenciálních periferiích… Žijeme všichni v jednom domě a problémy druhých jsou i našimi problémy. Solidarita se rodí z bratrství. Všichni jsme zodpovědní za všechny. Máme usilovat o blaho všech. U křesťanů by měl každý nacházet oázu milosrdenství.

Ježíš vždy hledal „ztracené, zatoulané ovce“. Jsou Vánoce. Představte si, že duchovně slepý a hluchý, bloudící človíček zavítá do kostela a má jednou za rok tu milost prohlédnout a zaslechnout něco důležitého a krásného od samotného Boha, který promlouvá skrze vánoční liturgii. Jak se zachováme my „vidící a slyšící“? Dokážeme takového člověka přijmout, povzbudit, nadchnout k tomu, že zatouží patřit do rodiny naší farnosti? Buďme těmi, kdo spolupracují na Božím díle s láskou hledat a nacházet ty, kteří se vzdálili či ztratili.

Je to naše konkrétní cesta ke spáse. Na naší lásce k lidem závisí náš věčný osud.

Láska člověka nenechá zůstat na povrchu, ale nutí jít dál. Nestačí už jen zajít na mši a správně vykonat, co je předepsáno, či chovat se bezúhonně. Je třeba stále hlouběji vstupovat do díla spásy. To uskutečníme tím, že vše, co děláme, budeme konat ve spojení s Ježíšem. Že nenecháme žádnou mši svatou bez svatého přijímání. Každodenní modlitbou a nabídkou svých těžkostí Bohu máme usilovat o spásu svou i celého světa. To je základ, na kterém mají stát všechny naše další aktivity. To je podmínka k růstu naší lásky k druhým.

Rodina je první místo, kde se žijí a předávají hodnoty lásky a bratrství, vzájemnosti a sdílení, zájmu a péče o druhého. Je první školou víry a modlitby.

Rodiče, dávejte velký pozor, jaký příklad dáváte svým dětem. Jak už bylo řečeno, co v jejich dětském věku zasejete, to jednou budete sklízet. Každý váš příklad, slovo, rozhodnutí ovlivňují jejich budoucnost. Nenechejte zasévat jen televizi, internet, kamarády. Ani školní zařízení nestačí, pokud výchova nemá základ na rodičích. Škola z nich může udělat odborníky, ale Člověkem (obětavým, milosrdným) se mohou stát jen v lůně rodiny. Být dobrým rodičem znamená být dobrým dítětem Božím.

Jít cestou spásy může být někdy velmi obtížné, zvláště když je třeba vytrvat až do konce. Neplatí zde pohádková představa, že Bůh bude porovnávat naše dobré skutky a hříchy a že rozhodne podle toho, čeho bude víc. Je třeba vytrvat až do konce, po celý život budovat vztah a vstoupit před Boha jako jeho přítel. Na této cestě se navzájem povzbuzujme a za sebe se modleme. Děkuji všem, kdo se o to opravdu snažíte.