Základní ctnost spravedlnosti

Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí | 18. srpna 2013

Dnes máme uvažovat o spravedlnosti. Je to ctnost, kterou si lidé často vykládají špatným způsobem. Dát každému, co mu patří. Tato definice v sobě skrývá nemalé nebezpečí.

Abychom si to vysvětlili, připomeňme si dva příběhy. Jistě znáte román Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase. Jeho hlavní hrdina se díky spiknutí octne neprávem na čtrnáct let v žaláři. Když se mu podaří uprchnout, využije své moci a pomstí se těm, kdo mu ublížili. Jednoho připraví o majetek, druhému zničí pověst, třetího přivede odhalením minulosti k sebevraždě. Chtělo by se říci: Zlo je potrestáno, spravedlnost zvítězila. Ale je to opravdu tak? Jsou pomsta a spravedlnost jako dvě sestry, které patří k sobě? Proti tomuto románu můžeme postavit druhý, dobře známý, příběh. Je z Bible a vypráví o Josefu Egyptském. Bratři ho prodají ze žárlivosti do otroctví. Josef si však i v tak obtížné situaci zachovává víru v Boha a ta je příčinou další těžké zkoušky. Když odmítne manželku svého pána, ta ho falešně obviní z pokusu o znásilnění. Josef skončí na deset let v žaláři. Dlouholetý otrok a vězeň, jaká podobnost s Edmondem Dantesem. Pak se ale příběh začíná vyvíjet zcela jinak. Když je Josef pozván k faraonovi, aby mu vyložil sen, předstupuje před něj s hlubokou vírou. Nezanevřel na Boha a jeho první slova jsou: „Na mně nezáleží, příznivou odpověď dá faraonovi Bůh.“ Když zdárně vyloží faraonovy sny, stává se správcem Egypta. Po sedmi letech úrody přichází neúroda, bída a s ní přicházejí i jeho bratři, aby žádali o pomoc. Má jedinečnou šanci všechno jim vrátit. Potrestat jejich zločin. Josef to ale neudělá. Příběh končí usmířením a záchranou všech.

Židovský talmud nazývá Josefa „Cadik“, to znamená „spravedlivý“, který je základem světa. Příběh Josefa Egyptského nás učí, co je to pravá spravedlnost. Spravedlnost znamená dát každému to, co mu patří: Bohu první místo a bližním poučení a odpuštění. Spravedlnost není msta, ale záchrana druhého člověka. Je to ruka podaná s láskou a ne s pěstí. Spravedlivý neodmítne Bohu nic, ani odpuštění a usmíření s druhými. A Bůh neodmítne nic spravedlivému.

Na závěr jeden příběh o spravedlnosti: K opatovi přivedli zloděje, kterého chytili při činu. „Proč kradeš?“ zeptal se opat. „Mám hlad,“ odpověděl zloděj. „Dejte mu najíst, kdykoli bude potřebovat,“ pravil opat svým mnichům. Zanedlouho ho přivedli znovu. „Tvá laskavost nepomohla, zase kradl, budeme ho muset nějak potrestat,“ stěžovali si zklamaní mniši. „Proč kradeš, když máš co jíst?“ zeptal se opat. „Nevím, co jiného bych dělal,“ odpověděl zloděj. „Dejte mu práci a místo ke spaní,“ přikázal opat udiveným mnichům. Tu přivedli toho muže potřetí. „Na toho žádná shovívavost neplatí! Opět jsme ho chytili při krádeži, už ho můžeme potrestat?“ ptali se mniši. „Proč jsi kradl nyní?“ zeptal se opat. „Jsem zloděj, všichni mě tak nazývají, a tak kradu.“ Tu opat pravil: „Dejte mu nový oděv a nové jméno, už ho nikdy nenazývejte zlodějem.“ A od té chvíle se ten člověk změnil.

Jistě, v životě to není tak jednoduché, ale je nutné uznat, že Bůh měří jinak, než nám radí naše pokřivená lidská spravedlnost. Jedna z těchto božských vlastností je vytrvalost. Máme s vytrvalostí a ochotně hledat cestu k uzdravení. Tou největší školou vytrvalosti je ostatně Boží trpělivost s námi samotnými. Při každé svátosti smíření nám vždy znovu a znovu dává nový šat milosti a mění nám jméno z „hříšníka – hříšnice“ na „můj syn – má dcera“. Vrací nám důstojnost. Ospravedlňuje nás, abychom i my mohli ospravedlňovat druhé. Kéž se nám to daří.