Znovu přijde ve slávě

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle adventní | 4. prosince 2011

Jednou z charakteristik Adventu je „čekání“. Mluví se o očekávání druhého Kristova příchodu. Jaké vlastně čekání může být?

Čekání může být různé. Když čekáme třeba souseda, který má vrátit nějakou drobnost, nijak zvlášť se nechystáme. Někdy dokonce zapomeneme, že má přijít, a jsme překvapeni, když zazvoní.

Jiné to je, když čekáme na někoho důležitého, kdo má moc rozhodovat o našem životě. Třeba náš nadřízený z práce. To se i uklízí, chystá, hlavně aby se u nás cítil dobře a my na něj udělali dobrý dojem.

Poslední typ čekání je čekání na milovanou bytost. Provází ho vnitřní chvění, touha, radostné vyhlížení, které nás vede k tomu, abychom se nastrojili a šli naproti.

Podle toho, jak čekáme na Krista, si můžeme uvědomit, jaký k němu máme vlastně vztah. Co pro nás znamená.

Jsou lidé, pro které Kristus není důležitý a na to, že má přijít ve slávě dávno zapomněli.

Jsou i takoví, kteří si občas vzpomenou na poslední soud a dají si (třeba před svátky) život do pořádku, aby byli připraveni „na setkání s šéfem“.

A je i pár věřících, kteří čekají na Krista s láskou. Ráno vstávají a myslí na Ježíše, přes den pro něho žijí a s ním se obětují, večer mu odevzdávají svou duši, aby ji chránil, těšil, miloval. S radostí se pro něho zdobí ve svátosti smíření a vycházejí mu vstříc, aby ho přijímali ve svatém přijímání.

Očekávání Ježíšova druhého příchodu je pro nás křesťany životním stylem. Máme být stále krásní pro Krista. Pak díky nám může být krásný i svět, ve kterém žijeme a pracujeme. Patří veliké poděkování všem, kdo se nebojí Ježíše milovat a žít lásku k němu naplno.

Písmo svaté nám neříká, kdy Kristus přijde, ale o tom, že přijde, nás ubezpečuje v 1500 zmínkách. Možná nás napadne otázka: „Kde je tak dlouho? Proč stále nepřichází?“ Sv. Petr píše, že máme svatým a zbožným životem tento Kristův příchod nejen očekávat, ale i urychlovat. Všichni rodiče znají, kolik trpělivosti musí být, když čekají splnění nějaké povinnosti u dětí. Čím více milují, tím s nimi dokážou být trpělivější. Podobně tomu může být i s námi. Jsme jako děti a on čeká. S láskou, mírností, vytrvalostí. A my spěcháme za věcmi, které jsou nepodstatné, a to důležité ignorujeme. Nenechávejme Ježíše čekat.

Nutno také připomenout, že podle Písma musí církev před Kristovým příchodem projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících (Lk 18,8; Mt 24,12). Naše čekání na Krista není snadné. Je ztrpčováno působením zlého ducha. Často se stává, že čím jsme blíž nějakému duchovnímu vítězství, tím víc na nás zlo útočí. Proroctví nás připravila na to, že dokud Kristus nepřijde, musíme o svou víru bojovat. Nenechme se zastrašit ani odradit od dobra. Přeji vám odvahu a sílu, která se posiluje pohledem na čekajícího milujícího Krista.