Alespoň jednou v roce se zpovídat

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle postní | 4. března 2012

Kdo je katolický křesťan? Ten, kdo uvěří v Krista, přijme křest na odpuštění hříchů a žije podle víry. Tato víra se má projevovat skutky. Pět těchto nejzákladnějších skutků nám připomínají církevní přikázání. Které to jsou?

1. Účastnit se každou neděli celé mše svaté.
2. Alespoň jednou za rok jít ke zpovědi.
3. V době velikonoční přijmout Tělo Páně.
4. Světit zasvěcené svátky – Narození Páně, Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, svátek Těla a Krve Kristovy, dále Panny Marie, Matky Boží, jejího Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla a Všech svatých (CIC. kán. 1246). Česká biskupská konference má pravomoc počet zasvěcených svátků upravit podle místních podmínek. Zasvěcené jsou tedy dva: Slavnost Narození Páně a Slavnost Panny Marie, Matky Boží. Ostatní zůstávají, ale ne pod těžkým hříchem.
5. Zachovávat stanovené posty na Popeleční středu a Velký pátek, v době postní a v pátky během celého roku.

To je minimum, které patří ke zbožnému životu každého křesťana. Dnes si máme říci něco víc o svátosti smíření.

Tak jako dodržujeme s jistou samozřejmostí osobní hygienu, žádá si očistu i naše duše. Někdy ale v kultuře života můžeme na ledacos zapomenout. A byly bychom si na všechno zvykli, kdyby nám někdo přátelsky nepřipomněl, že je s námi něco v nepořádku, že je třeba ten či onen společenský návyk obnovit či zavést. Můžeme se dostat do situace, že sami nepoznáme, co je vlastně špatně. Protože jsme si na sebe zvykli. Stejné je to i s člověkem, který si říká: „Proč bych měl chodit ke zpovědi? Já jsem se sebou spokojený a žádnou očistu duše nepotřebuji.“ A stává se pravidlem, že čím déle takto „spokojeně“ žijeme, tím méně dokážeme svůj pravý stav vnímat. Pravý stav naší duše může posoudit jedině Bůh.

Matka Tereza říká: „Někteří svatí nazývali sami sebe odpornými zločinci, protože viděli Boha, viděli sebe – a viděli ten rozdíl.“

Při křtu nám dal Bůh nádherné čisté, svaté srdce. Jak bychom si mohli myslet, že po mnoha letech v hříšném světě bude naše duše stále stejně krásná? Jak si můžeme nalhávat, že nepotřebuje očistu, uzdravení a posvěcení, které nám nabízí Kristus ve svátosti smíření? To že nejsem o moc větší hříšník než soused neznamená, že mám duši v pořádku. Nemáme se srovnávat s lidmi, ale s Kristem.

• Miluji, myslím, konám tak jako Ježíš? Modlím se a odpouštím provinění se stejnou upřímností jako on?
• Snažím se s láskou dívat na všechny sousedy, politiky, nebo třeba podvodníky a zloděje, násilníky či jiné hříšníky?
• Jednám vlídně a trpělivě s partnerem, partnerkou, rodiči, dětmi?
• Ježíš byl čtyřicet dní na poušti, kde se všeho zřekl. Dokážu se já v postě zříci alkoholu, kouření, sladkostí, zábavy, abych měl čas na setkání s Bohem?
• Modlím se se svou rodinou tak, jak se Ježíš modlil s učedníky?

Co hřích, to špinavá skvrna na duši. Čím déle zůstává, tím hůře se jí budeme zbavovat.

Sv. Jan Maria Vianney říká: „Po pádu okamžitě vstát! Ani na chviličku nenechat hřích v srdci!“

Stará špína se těžko smývá. Dopřávejme své duši lázeň svátosti smíření, dokud je čas. Církevní přikázání říká minimálně jednou za rok, ale láska k Bohu nám velí alespoň jednou za měsíc dopřát duši očištění, uzdravení a posvěcení ve svátosti smíření. I my pokřtění potřebujeme obrácení. Jako slunečnice je v temnu smutně skloněná, ale jakmile se objeví slunce, pozvedne se a vystaví se jeho záři, tak i my obracejme svůj život k Bohu, abychom mohli díky jeho působení růst a zrát. Každou chvíli nás něco od Boha odvede a my se musíme pracně vracet. A tento návrat se nazývá pokání. Nejde jen o dobu postní, pokání je jeden z postojů křesťana. Jdeme prašnou cestou a je třeba se umývat. Dostáváme se do temnoty, je třeba se znovu obracet ke světlu. Kéž k tomu přijmeme dar svátosti smíření.