Antifony předvánočního týdne

Sedmnáctým prosincem jsme vstoupili do druhé části doby adventní, do tzv. předvánočního týdne. Jde o jakýsi oktáv před slavností Narození Páně, podobně jako mají Velikonoce Svatý týden. Tyto dny předvánočního týdne mají vlastní liturgické texty, v modlitbě breviáře jsou pak navíc tzv. „ó – antifony“, které obepínají chvalozpěv Panny Marie. Mimo své poezie mají také teologický obsah, který nás vtahuje do hlubin vánočního tajemství.

Tyto antifony zde nabízíme v plném znění k zamyšlení.

Ó moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího a od počátku do konce pronikáš všechno, celý svět mocně a líbezně řídíš: přijď a nauč nás cestě moudrosti.

Moudrost vycházející od Boha, skrze kterou je vše udržováno v bytí, je sám Kristus, Boží moc a Boží moudrost, jak píše apoštol Pavel (1 Kor 1,24). V pozdních spisech Starého zákona moudrost vystupuje ne jako pouhá vlastnost Boží, ale jako Někdo. Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna (Přís 8,22). Svět byl stvořen skrze Krista a pro Krista (Kol 1,16). Je proto proniknut Boží moudrostí a krásou.

Přijď, Pane, a otevři nám oči pro tvůj obraz v kráse stvoření i v naší duši. Přijď a nauč nás Tvé cestě.

Ó Adonai, Vladaři Izraelova domu, ty ses ukázal Mojžíšovi v plameni hořícího keře a dals mu na Sinaji zákon: přijď a zachraň nás svou mocnou pravicí.

Bůh je ten, který je, jak se představil Mojžíšovi (Ex 3,14), Nevyslovitelný, Neproniknutelný, Nepředstavitelný. Čtyři písmena hebrejské abecedy tvořící ono slovo, kterým se Bůh představil, byla pro Izraelity nevyslovitelná. Místo onoho strašného Jména vzbuzujícího chvění říkali Adonai, Pán. Jako Pánu se mu podřídili a jako Pána ho ctili. A on jim dal vítězství nad nejsilnějšími nepřáteli. Izrael velebil Boha jako toho, kdo učinil veliké věci (Ž 126,2-3; 136,4). Nejdůležitější byla zkušenost, že Bůh je se svým lidem. Dal se jim poznat, dal jim Tóru a přijal je za vlastní.

Jak se nám můžeš ještě více přiblížit, Pane? Probuď nás ze spánku a ukaž nám, že jsi Živý a tvé sliby jsou neodvolatelné.

Ó kořeni Jesse, ty jsi byl dán na znamení národům, před tebou králové v úžasu zmlknou, tebe budou národy vzývat; přijď a vysvoboď nás a už neprodlévej.

Jesse, otec krále Davida, se stal otcem královské dynastie. Jak ale vypadalo království po žalostném selhání mnohých králů? Z královského stromu zůstal pahýl. Bůh je však mocný a dává povstat i mrtvým kostem (srv. Ez 37). Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm Duch Hospodinův (Iz 11,1-2a). Zaslíbenou ratolestí nebude pouhý nový spravedlivý král. Bude to někdo větší. Ten, který bude pást železnou berlou všechny národy (Zj 12,5). Králové mu přinesou své dary a pokloní se mu (srv. Mt 2,11). A nic už nebude jako dřív. Země se naplní poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům (Iz 11, 10).

Přijď, otče i synu Jesse, a dej, ať se naše oči obrátí k Tobě. Zavři naše ústa plná zbytečných řečí a otevři naše uši Tvému slovu.

Ó klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, ty otvíráš a nikdo nezavře, ty zavíráš a nikdo neotevře: přijď a vyveď z vězení ty, kdo jsou spoutáni v temnotách a stínu smrti.

Kristus je ten, který měl přijít (srv. Mt 11,3). Šeol plný stínů byl plný naděje. Není místa bez Boha, ať nahoře na nebesích nebo dole v podsvětí (Ž 139,8). Lidstvo v područí smrti čekalo na toho, o kterém řekl prorok: Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře (Iz 22,22). Rorátní zpěvy vkládají spravedlivým do úst modlitbu: „Ukaž tvář svou nejdražší, prolom nebesa, sestup dolů, Mesiáši!“ Temnotu a stín šeolu osvětlil a prolomil svou smrtí Kristus, který sestoupil do říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu (Exsultet). Není místa bez Boha, jeho trůn je na věky věků a žezlo práva je žezlem jeho království (Žid 1,8). Proto nic nemůže překazit Kristovo spásné dílo, nikdo nezavře dveře, které on otvírá. Toto prohlašuje Svatý a pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře (Zj 3,7). Mám klíče od smrti i hrobu (Zj 1,18b).

Přicházíš, Pane, a voláš nás. Vyveď nás z vězení našeho hříchu.

Ó Vycházející z výsosti, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo jsou v temnotách a stínu smrti.

Zachariáš prorokoval o Janu Křtiteli, že bude prorokem tomu, kdo nás navštívil jako Vycházející z výsosti (Lk 1,78).  Vycházející z výsosti – latinsky Oriens ex alto. Křesťané se odedávna obraceli při liturgii ad orientem, k východu, v očekávání Kristova druhého příchodu. Světlo, v němž není tmy (srv. 1 Jan 1,5), je výstižný obraz Boha. Starozákonní lid byl lid Hospodinův, Bůh byl s nimi a pro ně. Nemůžeme říci, že by byl v temnotě bez Boha. Avšak po Kristově příchodu se zdá temnotou všechno, co bylo. Šeol byl krajinou stínů. A co vlastně byla země? Čekárna na šeol. Izrael však doufal: Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo (Iz 9,1). Blížil se den, kdy andělé zvolají k Izraeli: Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva (Iz 60,1). A zazáří hvězda, která v srdcích lidí už nezhasne.

Přijď, Pane, a učiň z nás syny světla, vždyť jsi otec světel a budeš naším světlem navěky.

Ó králi a touho národů, úhelný kameni, který rozdělené spojuješ vjedno: přijď a spas člověka, kterého jsi utvořil z prachu země.

Člověk stvořený k obrazu Božímu byl v harmonické jednotě sám ve svém nitru i s přírodou. Hřích ničí jednotu, harmonii i krásu. Očekávaný mír a svornost po příchodu spravedlivého Spasitele je u Izaiáše (11,6-9) vystižen obrazem pokojného soužití lidí i zvířat. Bůh obnovuje harmonii a řád stvoření navrací jeho kráse. Úhelný kámen, který stavitelé zavrhli (srv. Ž 118,22), spojil dvojí vjedno, z žida i pohana vytvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír (Ef 14a.15b). Ježíš strhává přehrady nejen mezi židy a pohany, ale i přehrady mezi všemi lidmi navzájem, přehrady v nás samých, přehrady mezi námi a jím… Lidský hřích však zatím nezmizel. Sám Kristův pokoj a volání k jednotě nás stále rozděluje! Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. (Mt 10,34)

Přijď, Pane, a učiň nás nástroji svého pokoje.

Ó Emanueli, náš Králi a Zákonodárce, očekávání a spáso národů: přijď a zachraň nás, Pane, náš Bože.

Očekávání je pro adventní dobu charakteristické. Čím více se blížíme ke slavnosti Narození Páně, tím více si uvědomujeme, na koho a na co vlastně čekáme. V Izraeli rostla touha a očekávání Mesiáše také postupně, jak můžeme vidět na stránkách Starého zákona. Bůh je člověku vzdálen, Mojžíš vystupuje na horu, aby se s ním setkal, a pak tlumočí lidu Boží zvěst (srv. Ex 19,16nn). Bůh se ale sklání k člověku víc a víc. Stal se člověkem. Jak víc se k nám mohl ještě sklonit, jak víc se k nám mohl přiblížit? Emanuel – to je Bůh s námi (Iz 7,14). Bůh s námi (Emanuel) je ten Bůh, který je spásou (Jehošua – Ježíš). Je víc než David, je víc než Mojžíš. Je Král a Zákonodárce nezprostředkovaný, nedelegovaný, nepověřený, protože on je ten, který pověřuje a dává život. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Řím 8,31) Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož ramenou spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje. (Iz 9,5-6)

Přijď, Pane, a zůstaň s námi.

Zpracováno podle tohoto zdroje.