Až budu ze země vyvýšen

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle postní (Jan 12,20-33) | 18. března 2018

Při návštěvě svatých míst jsme doputovali i na horu Nebo, odkud viděl Mojžíš zaslíbenou zemi. A právě na straně tohoto výhledu je obří symbol měděného hada vztyčeného na kůl. To je připomínka lidského hříchu, který přivodil Izraelitům na poušti záhubu, a symbol Boží záchrany. Kdy Mojžíš vztyčil na kůl měděného hada a každý, kdo na něj s důvěrou pohlédl, se zachránil.

Tento symbol byl předobrazem skutečnosti, o které hovoří v dnešním evangeliu Ježíš: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Až budu na kříži, má náruč se otevře pro všechny lidi a pro každého člověka. Kdokoli bude moci přijít a setkat se s mou láskou, odpuštěním a uzdravením.

Kříž je symbolem velké Boží moci, kterou ale ne každý dokáže přijmout. Mnoha lidem kříž nic neříká. V současné době dokonce provokuje a pohoršuje. Není to tak dávno, co prodejci retušovali kříže v obrázcích kostelů na obalech svých výrobků. Máme mnohá Boží muka u silnic a v polích. Některá jsou poškozená, zanedbaná nebo jen místem ke svačině a odhození odpadků. Přesto všechno jsou lidé, kterým kříž připomene, že je třeba se zastavit, třeba jen při střelné modlitbě. Jsou takoví, kteří v blízkosti kříže zakoušejí Ježíšovu moc a sílu.

Slyšel jsem vyprávět takový příběh: V jednom městě šel k večeru kostelník zkontrolovat a zamknout kostel. Když jím procházel, uviděl, že v jedné boční lodi sedí před křížem nějaký muž. Přišel k němu a chtěl ho požádat, aby odešel. Ale když viděl, že se modlí, posadil se kousek od něj a tiše čekal. Po chvíli se muž ke kostelníkovi obrátil a řekl: „Děkuji, že jste tu chvíli se mnou počkal. Víte, je mi tu dnes dobře a ani se mi nechce odcházet.“ Kostelník na to chápavě pokýval hlavou a muž se rozpovídal: „Víte, měl jsem dvě děti. Chlapce a holčičku. A jednou jeli na motorce, nabourali a dcera zemřela. Syn si to dával za vinu a propadl alkoholu. I když jsme se mu snažili pomoci, nakonec mu podlehl a je také po smrti. A není na světě nikdo, kdo by mi dokázal naslouchat, když o tom mluvím, kdo by chápal, jak mi je. Ale dnes mám pocit, že jsem našel někoho, kdo mi rozumí. A když se tady na sebe díváme, mám pocit, že mě osvobozuje od smutku a zoufalství a dává mi klid a naději.“

Vzpomínám na P. Adama Ruckého, jak zde před léty při duchovní obnově vybízel, abychom se nebáli vzít kříž a na konci dne jej obejmout či políbit. Někomu bude stačit chvíle pohledu na kříž. Jde totiž o symbol Boží lásky k nám. Dívejme se na kříž, když se modlíme za sebe nebo za druhé, když se před křížem budeme připravovat na své vyznání hříchů (nyní při velikonoční svátosti smíření). Je to právě kříž, který nám připomíná otevřenou Boží náruč, i to, že Bůh nese kříže našeho života spolu s námi.

Jeden ministrant na Velký pátek sledoval věřící při uctívání kříže. Malé děti přicházely a bázlivě se na něho dívaly, mladí lidé uklonili hlavu, letmo se dotkli rukou, rychle se pokřižovali a odešli. Starší lidé se klaněli uctivěji. Ale nejvroucněji ho uctívali ti nejstarší, kříž s úctou políbili. Pan farář si ministranta všiml a po obřadech se ho zeptal: „Víš, proč se ke kříži chovají nejuctivěji staří lidé? Protože se už v životě setkali s velkým utrpením.“

I my před křížem vylévejme své srdce, dívejme se na něj s úctou i vědomím, že zná všechny naše bolesti, že nám rozumí a chce nám být blízko.