Bůh je náš Otec

Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí | 12. srpna 2012

Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal Ducha svého Syna a přijal jsi nás za vlastní; a proto k tobě smíme volat jako k Otci: upevni, co jsi v nás započal, abychom se mohli ujmout zaslíbeného dědictví.

Otče

Existuje jedna hra, ve které napíšete slovo a ostatní po vás dopisují, co je k tomuto slovu napadá. Jeden mladý člověk tak napsal slovo „otec“ a další k tomu připsali: pomáhá při vzniku života, život chrání, činí ho krásným a šťastným, je vždy oporou, dokonalý táta, takového bych chtěla mít… Tento popis může být velikou inspirací pro muže, zvláště v této době všeobecné krize otcovství. Dá se ale také použít pro zamyšlení nad Božím otcovstvím. Bůh je můj otec, protože od něho můj život pochází a on jediný ho může učinit skutečně hluboce a trvale krásným a šťastným. A kdykoli vstupujeme do modlitby Páně a vyslovíme „Otče“, máme na toto všechno myslet. Přicházím před dárce života a štěstí, který si mě adoptoval a chce o mě pečovat jako ten nejlepší táta na světě. Teď v této chvíli, v této modlitbě, v této mši svaté…

Otče náš

„Náš“ – toto slovo nám připomíná, že to, co jsme si řekli o Božím otcovství, platí úplně pro všechny. Věřící i nevěřící, lidi „zlé“ i „dobré“. Bůh je otcem všech, miluje mne i tebe. Jak moc miluje, nám říká Bible krásným obrazem: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…“ (Iz 49,15n). Život každého člověka je v Božích rukou. Proč se ale ve svém postoji k tomu tak lišíme? Ti šťastní si to uvědomí a spokojeně se tam uvelebí a ti nešťastní se odtud snaží dostat ven. Z toho vyplývá jedna důležitá věc: Chceš-li dělat Bohu radost, nenadávej na ty nešťastné děti, které utíkají od Boha a nezatracuj je. Sám buď dobrým synem, milou dcerou a udělej něco pro ty, kdo se od Otce vzdalují…

Otče náš, jenž jsi na nebesích

Nebe je nám blíž než si myslíme. Jeden alkoholik říkal: „Já mám nebe, kdekoli mi nalijí.“ Věřící mohou tento smutný výrok parafrázovat: „Máme nebe všude tam, kde se pohroužíme do modlitby.“ Nebe není místo, ale stav. Zatímco takového alkoholika stojí jeho „přelud nebe“ peníze a zdraví, věřícímu stačí trocha času, ztišení a touha být s milujícím Otcem – a má skutečné nebe na dosah. Po dobré modlitbě nepřichází nepříjemné procitnutí, ale radost, touha, síla a chuť udělat něco dobrého.

Kéž kus nebe zažijeme i dnes a tady, kéž nás pohne k tomu, co je dobré. Kéž se naše setkání s Bohem promítne po našem návratu domů do našich vztahů – do plnějšího prožívání jak otcovství, tak mateřství, a hlavně do plného prožívání svého synovství k Otci.