Bůh je nejvyšší pravda, dobro a krása

Text k zamyšlení u příležitosti 17. neděle v mezidobí | 29. července 2012

Jednou se mniši ptali svého opata: „Jaký je Bůh? Jak si ho máme představit?“ On jim odpověděl: „Najděte pravdivého, dobrého, laskavého, prostě člověka těch nejlepších vlastností, vše vynásobte milionem a můžete mít představu o tom, jaký je Bůh…“

Všechno dobré, co je v člověku: pravda, láska, dobro, má svůj původ v Bohu. On je nevyčerpatelným pramenem těchto darů. On je jejich nejvyšší hodnota. Přesto se k představě o něm můžeme jen blížit. Velký teolog Karl Rahner dokonce řekl:

„To, co si mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje.“

Nelze ho tedy pojmout lidským rozumem.

Co ale víme s jistotou je, že my lidé jsme stvořeni jako Boží obraz. Máme být odleskem Boží velikosti a krásy. A toto povolání naplníme tehdy, když budeme Boha v jeho dokonalosti poznávat (jak už jsme říkali, skrze stvoření, svědomí…).

Když posloucháme hudbu, můžeme zakoušet radost. Ale radost úplně jiného řádu zakusíme, když sami něco vytvoříme či zahrajeme. Stejně tak i ve sportu… Podobně to platí o Bohu. Můžeme o Bohu číst, diskutovat, žít náboženský život, ale zcela jinou krásu zakusíme, když jej začneme následovat. Když ho vpustíme do svého srdce, do svých starostí a radostí, do své rodiny a vztahů… Bůh stvořil svět, ale jeho dílo neskončilo. Chce v něm pokračovat skrze nás. Skrze naše ruce, naše nohy, naše ústa.

Představme si horolezce, kteří se sejdou pod vysokou horou. Chodí kolem ní, většina jich lamentuje, že je příliš strmá, vysoká, záludná a nebezpečná. Ale někteří se vypraví na vrchol. Vydají se ze všech sil a dojdou až na vrchol. Odměnou je jim úžasný výhled, poznání nebývalé krásy, která se před nimi rozprostírá. Podobné je to s námi lidmi v tomto světě. Většina lamentuje nad špatností světa, ale někteří následují Krista v jeho dobrotě a lásce, v odpuštění a oběti. A tito pak objeví krásu, která jiným zůstává skryta.

Z toho všeho plyne závěr. Chceme-li poznat Boha, nestačí se dozvědět něco o něm, ale žít s ním. Nepomůže nám hořekování nad špatností světa či svými hříchy, ale upřímný vztah se svým Tvůrcem, který nám chce být blízko, i kdyby se vše kolem nás hroutilo. Boží nepřítel se nám bude snažit ledasco nalhat a naši snahu rozptýlit. Někdy jeho pokušením podlehneme, ale není to důvod k zoufalství, ale k novému povstání.

Na závěr se zastavme ještě u jedné myšlenky. Někdy se říká o hezkých místech: Vidět a zemřít. Vystihuje to mimořádnou krásu, kterou už nic nepřekoná a když člověk takovou krásu pozná, už nemá pro co jiného by žil. Ve vztahu ke světu se to používá jako nadsázka, ale ve vztahu k Bohu je to prostá pravda. Kdo pozná Boha, jeho pravdu, lásku a krásu, toho už nic jiného nezajímá. Nyní to ještě nedokážeme dokonale, ale na věčnosti máme co očekávat.