S lhostejností nebo z povinnosti

Zde uvedený článek vyšel ve farním časopise Jákob – prázdninové vydání 2011. Jelikož jde o aktuální téma, nabízíme jej k zamyšlení i na tomto místě.

Bývalo zvykem, že před pohřbem přicházeli pozůstalí, aby se smířili kvůli matce, některému z prarodičů… s Bohem. Z nejrůznějších příčin však tato praxe opadá a pozůstalí jen přihlížejí bez větší účasti samotnému pohřbu. Co s tím? Zpovídat se proto, že se to před pohřbem dělá nebo to lhostejně vynechat? Chyba by byla v obou případech. Je špatně něco dělat kvůli okolí, jen proto, abych vypadal dobře u druhých a je ještě horší přistoupit k tak velkým věcem lhostejně – nepřijat svátosti vůbec.

Už sv. Augustin a jiní teologové hovoří o tom, jak velkým darem pro duše v očistci je právě naše modlitba – modlitba nás, kteří jsme (ještě) na tomto světě. A není nic většího, než tuto modlitbu propojit s osobním otevřením se Božím milostem, tedy osobní účastí na svátostech. Jak velkým darem může být prosba, aby dal Bůh účast na milostech svatého přijímání, které jsem právě s čistým srdcem přijal, těm, kteří mne předešli na věčnost. Nemluvě o tom, že tyto duše s vděčností očekávají každou naši modlitbu a dle nejednoho teologa vědí, kdo je čím a v jaké míře obdaroval. Tato spolupráce pak může a má pokračovat, když my sami cokoli vyprošujeme. A věřme, že nám tyto duše nezůstanou u Boha nic dlužny. Když pak při zádušní mši svaté nebo i jindy předkládáme Bohu své modlitby za duše v očistci, vězme, že zde není místo pro povrchnost či ledabylost. Můžeme oklamat lidi kolem, dokonce i sebe, ale toho, kdo již stojí na prahu „nebeského domova“ nikoli.

Najděme v sobě znovu smysl pro upřímnost a zodpovědnost a smířeni s Bohem čerpejme z milostí, které nám a v neposlední řadě i duším v očistci mohou přinést tolik potřebné duchovní dary. Sami nejlépe víme, jak mnoho modliteb naši umírající potřebují. A není nic krásnějšího, než vidět děti či vnuky, kteří svým zemřelým rodičům a prarodičům přinášejí to nejcennější, co zde na světě mohou dát.

P. Ladislav