V Boží škole

Promluva pronesená o slavnosti sv. Jakuba, patrona naší farnosti, Mons. Martinem Davidem | 22. července 2012

Když přijde v prostředí necírkevním řeč na dvanáct apoštolů, většinou si lidé vybaví dvanáct vznešených postav pražského orloje a mají pocit, že jsou to nějaké mýtické vymyšlené postavy. My v prostředí církevním víme, že to byli nejbližší Ježíšovi spolupracovníci, chvilku nám trvá, než je dokážeme všechny vyjmenovat a máme pocit, že jsou to postavy nám běžným smrtelníkům hodně vzdálené.

Evangelní úryvek, který je vybrán pro svátek apoštola Jakuba – patrona tohoto kostela,nám poodhaluje, že jsou nám apoštolové naopak velice blízcí. Ježíš si nevybral dvanáct světců, ale právě naopak dvanáct obyčejných chlapů, kteří přemýšleli a jednali stejným způsobem jako my všichni. Lišili se pouze v tom, že je Ježíš vzal do své „Boží školy“. A to byla škola, ve které je Ježíš pomalu a trpělivě přetvářel, dával jim poznat sám sebe a učil je poznávat samy sebe, aby se mohli stát opravdovými apoštoly – tedy hlasateli a svědky Božího království.

Představme si, že učedníci už s Ježíšem nějaký ten rok chodili – viděli zázračná uzdravení, pomáhali při rozdávání rozmnoženého chleba, slyšeli Ježíšova blahoslavenství, a přesto se kdesi v koutku duše zabývají myšlenkou, jaký asi budou mít z toho Ježíšova království prospěch. Mezi apoštoly začíná vznikat rivalita, kdo z nich je ten nejdůležitější. Proto jim Ježíš musí dát další důležitou lekci Boží školy, aby pochopili, že Boží království se ani v nejmenším nepodobá tomu, co tak dobře znají z tohoto světa. Proto jim říká:

Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem a kdo by chtěl být první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.

To je ta zvláštní logika Božího království, kterou musí pochopit a přijmout každý, kdo chce jako křesťan patřit Kristu.

Než k tomuto dorostl a pochopil to sv. Jakub i ostatní apoštolové, ještě to nějakou dobu trvalo. Byl to Bůh, který dokázal proměnit jejich srdce, aby se stali sloupy církve – sv. Jakub se stal prvním biskupem v Jeruzalémě a jako první z apoštolů obětoval pro Krista svůj život, když ho král Herodes Agripa nechal popravit.

I my se mnohdy ocitáme v podobné situaci jako učedníci ve chvíli, kterou popisuje dnešní evangelium. Také jsme s Ježíšem něco prožili – opakovaně jsme byli svědky zázraku proměnění při mši svaté, nasycení v eucharistii, odpuštění ve svátosti smíření, mnohokrát jsme na sobě poznali jeho dobrotu, přesto však nedokážeme vždy zaujmout postoj hodný Božího království, naopak se necháváme inspirovat stylem a postoji tohoto světa – chceme být první, nejlepší, dokonalí, aby nás druzí respektovali a brali. Kristus ukazuje svým apoštolům i nám, že dokonalost není v moci a sebestřednosti – dokonalost je jedině v lásce, která se projevuje ve službě. Radostné Ježíšovo poselství je v tom, že nemusím být první v očích tohoto světa. Nemusím mít nejlepší místo, nejlepší dům, nejlepší auto … To mi štěstí nepřinese.

Prosme tedy dnes Pána na přímluvu apoštola Jakuba, abychom se tak jako on nechávali v Boží škole proměňovat ke stále větší a dokonalejší lásce, abychom měli srdce, které je ochotné se rozdávat. Budeme-li Bohu blízko, je opravdu z čeho rozdávat. Jen tak se staneme stejně jako sv. Jakub šiřiteli Božího království a tvůrci pokoje v tomto světě.