Cesty, které vedou k poznání Boha

Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí | 15. července 2012

Katechismus hovoří o „cestách“, které my lidé můžeme objevit a dojít po nich k poznání Boha. Jde o jakési „důkazy Boží existence“. Ale ne důkazy ve smyslu vědeckém. Už jsem zde kdysi vzpomínal několik cest, které nás vedou k Bohu: příroda, svědomí, Bible, modlitba, svátosti. O té výchozí – o stvoření – jsme mluvili předminule.

Svatý Augustin říká: „Ptej se krásy země, moře, řídkého vzduchu, který je všude; ptej se krásy nebe… ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání. A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný neměnným způsobem.“

Člověk tedy je schopen poznat svým rozumem Boha podle stvořených věcí. Ale…

Člověk se mnohdy svou vlastní vinou, vinou rodičů či svého okolí stane (jak řekl jistý kazatel) duchovně impotentní. Kdy není schopen přirozenými silami vnímat, slyšet, co Bůh vložil do svého stvoření či vepsal do našich duší. Proto potřebujeme vnější zdroje. Bůh osvěcuje člověka svým slovem, ve své církvi.

Ale ani to není tak jednoduché. Znáte to. Když už se někdo rozhodne v neděli na mši, může se stát, že ji nestihne celou. Když už zastihne kázání a několik úctyhodných minut vnímá, vlastní starosti či přesycenost slyšeným slovem nedovolí, aby nad těmito slovy přemýšlel či si je dokonce zapamatoval. Jak by už vůbec mohl farář chtít, aby nad nimi v týdnu uvažoval a snažil se je žít. Ne… abych mohl žít s Bohem, musím sám chtít a musím čerpat. Jen to, čím se denně sytím, to mě může ovlivnit. A že dnes máme hodně balastu, který se tak nabízí k jednoduché konzumaci.

Ale ani kdybychom se sytili tím nejlepším duchovním pokrmem, nemůžeme Boha zcela pochopit, vměstnat do lidského chápání. My, kteří žijeme ve stvořeném – v prostoru a čase, nemůžeme pochopit Toho, který je nad tím. Nemůžeme pochopit, ale můžeme se s ním setkat. A to je důležité. Každá minuta, kterou nabídnu Bohu, má pro nás velký význam.

Na závěr si položme otázku: Cítíme touhu rozdělit se o své poznání Krista? Pokud ne, pak je to možná znamení, že jsme jej sami ještě nenašli. Protože přítomnost Boží lásky v srdci člověka nutí, abychom se o ni rozdělili, abychom byli misionáři mezi svými. Ne způsobem pokřikujícího na rohu ulice, ale naše skutky a gesta mohou být důkazem existence Boha. Tak jako krása stvoření a vesmíru je výmluvná o kvalitě svého Tvůrce. A nebo jak se zpívá v jedné písni: „Bože, dal jsi listu růst a on to nepokazil. Ale co já…“ Kéž ani my nepokazíme to, co je do nás Bohem vloženo. Kéž to za přispění všech cest poznání dokážeme objevit a žasnout nad tím. A když Boha poznáme, kéž nepřestaneme pronikat stále hlouběji to jeho božského nitra, do jeho krásy skrze modlitbu.