Být dobrým Božím poslem

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle adventní (Lk 1,39-45) | 23. prosince 2018

V evangeliu čteme o radostném setkání žen, které prožily s Bohem velké a krásné věci. Těší se z víry a společně oslavují Boha. Možná si povzdechneme: „Ty se mají. Kéž bychom i my na sobě zakusili Boží moc a mohli se setkávat s lidmi plnými radosti a lásky.“ Ale realita je jiná. Místo radosti ze sdílení víry, prožíváme často zklamání ze setkání se slabostí a hříšností svou i druhých. Proč i dva tisíce let po narození Krista není svět prostoupen radostí z víry? A co s tím dělat? Odpovězme si příběhem.

Jeden otec si nevěděl rady se svým vzpurným synem, a tak ho dal do kláštera na převýchovu. „Co s ním máme dělat?“ ptali se mniši. Opat se zamyslel a řekl: „Nechte ho v klidu. Ať tu s námi je a dívá se, jak žijeme.“ Po nějaké době se otec mladíka vrátil a byl překvapen, když se k němu syn choval o mnoho lépe. Nedalo mu to a zeptal se: „Co to s tebou udělali?“ Mladík se usmál: „Dali mi dobrý příklad. Víš, ti mniši tady věří, že každý člověk může být andělem, a proto se k němu chovají s velikou úctou a láskou. A když se tak chovají k druhým, tak je to časem změní, stejně jako mě.“ Otec se tomu podivil a když byla později příležitost, zeptal se na to i samotného opata: „Vy si opravdu myslíte, že se máme k lidem chovat, jako by to byli andělé?“ Opat se na něho podíval a pravil: „Anděl je Boží posel. A tím může být svým způsobem každý člověk.“ Tu ho muž přerušil a řekl: „No, dokážu si představit, že zbožný člověk může být Božím poslem, protože žije ve spojení s Bohem, ale na světě je tolik lidí zlých, hříšných a surových. Jak by ti mohli být Božími posly?“ Opat pokýval hlavou a pravil: „Setkání s dobrým člověkem vás ve víře a lásce povzbudí. Setkání se zlým člověkem vaši víru a lásku prověří. Obojí je potřeba. Proto jsou lidé, ale někdy také jsme i my sami, plni dobra a někdy plni hněvu a zloby. A proto, ať už se děje cokoli, se snažíme každého, s kým se setkáme, vnímat jako posla Božího. A ať už přináší dobro nebo zlo, vždy se ptáme: „Pane, proč jsi mi poslal do cesty tohoto člověka? Co jsi mi tím chtěl říci? Čemu jsi mě chtěl naučit? V čem jsi mne chtěl vyzkoušet?“ A za každé povzbuzení i zkoušku děkujme. Není to snadné, ale, jak vidíte na svém synovi, přináší to občas veliké požehnání.“

Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme na něho začít pohlížet s nadhledem, který nám dává víra. Mysleme na to, že Bůh umí využít našich cností i slabostí, aby nás povzbudil či prověřil. Naučme se ptát: „Pane, proč jsi mi poslal do cesty tohoto člověka? Co jsi mi tím chtěl říci? Čemu jsi mě chtěl naučit? V čem jsi mne chtěl vyzkoušet?

Ale co když žijeme s člověkem, který nás stále jen zkouší a vůbec nepovzbuzuje? V takovém případě hledejme pomoc a sílu u Boha a najděme si přátele, kteří nás podpoří v dobrém. Proto jsou pro naši víru tolik potřebná společenství, ve kterých se setkáváme a společně modlíme a povzbuzujeme.

Vnímat druhé jako Boží posly. To je jeden úkol. A k němu patří ještě druhý. Sám být dobrým Božím poslem, který povzbuzuje, přináší dobro a radost. Vnímejme svůj život jako službu Bohu. Mějme trpělivost Alžběty, lásku Marie, říkejme denně Bohu: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Vycházejme těšit druhé. Nemůžeme ovlivnit, jaké nám Pán pošle do cesty lidi. Ale můžeme ovlivnit, jakými „anděly“ budeme my sami. Mysleme na to. Přeji Vám mnoho krásných požehnaných setkání, ve kterých se budete moci radovat a oslavovat Boha.