Být křesťanem

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Křtu Páně (Mt 3,13-17) | 12. ledna 2020

Při čtení dnešního úryvku jsem si vzpomněl na jednoho člověka, který se ptal: „Kdy se stává člověk křesťanem? Při obřadu křtu, o kterém jako nemluvně ani neví? Nebo až když vyroste, seznámí se s křesťanstvím a naučí se modlit? Nebo, jak říkají některé letniční církve, až po přijetí Ducha Svatého?“ To je zajímavá otázka. Jak (si) na ni odpovědět?

Můžeme říci, že od křtu patříme Kristu, který nás přijal za vlastní a jsme tedy křesťané. Ale víra je vztah. A ve vztahu záleží na postoji obou partnerů. Abychom nebyli jen poloviční křesťané přijatí Kristem, je potřeba pro plné prožívání křesťanského života přijmout Krista i z naší strany. A to není snadný úkol.

V dětství jsme s úkoly odkázáni na pomoc rodičů. Při křtu rodiče a kmotři slibují před Bohem, že svěřené děti přivedou k víře. To znamená k poznání a přijetí Ježíše Krista, Božího Syna a Spasitele. To je snad největší úkol, jaký na sebe může člověk na světě vzít. A jednoho dne z naplnění tohoto slibu bude každý skládat účty. Budeme schopni říci: „Pane, pro víru svých dětí jsem udělal všechno, co bylo v mých silách“? Nepromarnili jsme čas, který nám Bůh k výchově dal? Nedával jsem přednost vlastním zájmům před Boží láskou? Viděly na mě děti dobrý příklad? Přivedli jsme děti do světa poznamenaného hříchem a smrtí, je třeba jim také ukázat cestu k odpuštění a věčnému životu.

Pokud máme někoho vyučovat ve víře, sami ji musíme žít. Být křesťanem znamená patřit Kristu, a to nejen na papíře. Jeden člověk slyšel tuto výtku a obhajoval se: „Buďte rád, že chodím na mši aspoň v neděli.“ A dostal odpověď: „Týden má 168 hodin. Je hezké, když jednu věnujete Bohu, ale co těch 167? A za rok je to 52 hodin z 8736. Myslíte, že to stačí?“

Život s Bohem nemůže být omezen jen na nedělní mši svatou, na jednu cestu do kostela. Život s Bohem je záležitost každého dne, dokonce každé minuty svého života. Třeba jen tím, že svou práci začnu s myšlenkou na Boží blízkost, lásku a pomoc. Vztah s Ježíšem je náš životní styl, naše image. Ne vždy se nám to daří. Jeden podnikatel řekl jistému knězi: „Víte pane faráři, já nemám na kostel čas, ale přispěji nějaké peníze, tak se za mě pomodlete.“ A kněz mu odpověděl: „Co je platné dítěti množství hraček, když si nemůže hrát s rodiči? Jak pomůže důchodci hromada pohlednic, když si nemůže povykládat se svými dětmi či vnoučaty? To nejcennější na vztahu je být spolu. A to platí i pro vztah víry. Bůh více než naše dobré skutky chce nás.“

Přebývat s Bohem, mluvit s ním o všem, co prožíváme, radovat se i plakat v jeho blízkosti. To je víra. Věřit znamená žít s vědomím, že Pán je tady a má o mě zájem, protože mě miluje. Raduje se z každé chvilky, kterou mu dám, z každé myšlenky a slova, které mu věnuji. To je křesťanství. Takto když budeme žít, budeme dobře vychovávat sebe i své děti, budeme povzbuzením pro věřící a inspirací pro ty, kdo ještě Boha a Ježíše neznají.

Není to snadné. Ale pojďme se to učit. Učme se vytvářet krásný živý vztah, který jednou budeme žít věčně.