Být solí země

Text k zamyšlení u příležitosti 5. neděle v mezidobí | 9. února 2014

Ježíš nás v dnešním evangeliu nazývá solí země a světlem světa. Co tím myslí? Co vlastně znamená být solí země?

K čemu vlastně sůl slouží, k čemu se používá? I když se to na první pohled nezdá, sůl má mnoho funkcí. První a nejdůležitější funkcí soli je, že dodává jídlu tu správnou chuť. Všichni víme, že sůl je velmi důležitá, že bez soli je jídlo takové mdlé, moc člověku nechutná. Není to ono. Proto, i když se o někom vyjádříme, že byl „nemastný, neslaný“, chceme tím vyjádřit, že dotyčný mluvil či jednal nudně, tak nějak bez obsahu. Že mu chyběla živost a nadšení. Když Ježíš chce, abychom byli solí země, znamená to, že svými slovy a především svým životem máme dodávat druhým chuť do života, máme pomáhat druhým nalézat jeho smysl, a to i tehdy, když věci nejdou tak, jak bychom chtěli. Pokud někdo udělal zkušenost s Bohem, pokud zažil jeho působení ve svém životě, pokud žije svoji víru naplno a doopravdy, tak by měl ve svém životě zakoušet radost a tu také předávat dál.

Sůl se také používá ke konzervování potravin. Podobně, jako sůl chrání maso před zkažením, máme i my svou přítomností chránit svět před zkažením – před morálním rozkladem. Tam, kde se neprosazují hodnoty evangelia, tam se snáze šíří nenávist, násilí, zneužívání moci. Nemáme tedy dovolit, aby se ve společnosti prosadily špatné hodnoty, které by vedly k nárůstu nespravedlnosti a časem i k postupnému zániku společnosti.

Sůl se ve Starém zákoně také používala k potvrzení smlouvy. Ti, kteří uzavírali smlouvu, společně pojedli chléb a sůl anebo jen samotnou sůl na znamení neporušitelnosti uzavřené dohody. My křesťané máme být solí země a svědčit svým životem i slovy o tom, že Boží láska k lidem stále trvá, nikdy nezanikne. Že žádný hřích, ani ten největší, nemůže zničit Boží věrnost vůči člověku.

V pátek na dětské tu zazněl ještě jeden význam soli, který Ježíš asi neznal. Jde o sůl, která se hází v zimě na cesty a chodníky, aby to neklouzalo, aby se po nich dalo pohybovat. Podobně, jako sůl rozpouští led a sníh, máme i my pomáhat tavit ledová srdce, usilovat o rozpuštění nenávisti a nelásky mezi lidmi. Máme pomáhat lidem, kteří se vzájemně odcizili, aby opět nalezli cestu k sobě.

Být solí není volitelná varianta. Jako křesťané solí jsme. A tedy jí máme být dobře. Je zde tedy varování, že nesmíme ztratit svou chuť. Chemikové tvrdí, že se sůl nemůže zkazit, že nemůže ztratit chuť. Tak jak to Ježíš myslel? Jediná možnost, jak může sůl ztratit chuť, je, že se smísí s jinou látkou, která chuť soli oslabí anebo úplně přebije. Čím víc přidáváme jiné látky, tím více se chuť soli ztrácí.

Evangelium má svou chuť a je třeba, abychom ho neředili, nenadstavovali. Křesťan je solí tehdy, když přijímá Ježíšovo učení zcela – bez dodatků, bez podmínek, beze změn podle toho, jak se mu to hodí. Žádné „ano, ale,“ ani „ano, pokud.“ Naše řeč má být „ano a tečka.“ Jde o stěžejní příkazy odpuštění (třeba i sedmasedmdesátkrát), lásky i k nepřátelům či schopnost rozdělit se s potřebnými. Je to náročné. Často máme pokušení tato slova zmírnit, oslabit jejich význam. Pak řekneme: „Ano, to je pravda, ale nic se nemá přehánět. Pokud se druhým odpouští příliš, tak toho začnou zneužívat. Ano, nemáme používat násilí, pokud to ovšem není nutné apod.“ I když výzvy evangelia nejsou jednoduché, mějme před očima alespoň ten ideál, ke kterému po malých krůčcích a s Boží pomocí buďme směřovat. Nekažme jeho chuť.

Kéž tedy usilujeme o to, abychom byli dobrou a kvalitní solí, která bude druhým nejen dodávat chuť do života, ale chránit tento svět před zkažením. Svým jednáním pak ukazujme, jaká je Boží láska… že touží rozehřát námrazu každého lidského srdce.